O Církvi

    Církev dnes lidé chápou buď jako náboženskou organizaci, nebo společenství věřících. Druhé pochopení tohoto slova je blíže původnímu významu. Slovo církev je totiž překladem řeckého slova ekklésia, což znamená shromáždění (lidu), tj. sejití lidí z nejen z náboženských důvodů. Ve spisech Nového zákona je už slovo církev používáno vždy jako označení místní skupiny věřících v Ježíše Krista jako Mesiáše. 

    Křesťanská církev vznikla v třicátých letech prvního století v Jeruzalémě mezi Židy, kteří uvěřili, že Ježíš z Nazaretu je Mesiášem. (Toto slovo znamená v hebrejštině Pomazaný, Kristus je překlad tohoto slova do řečtiny) . Znamená to, že uvěřili, že Ježíš je tím zaslíbeným Zachráncem a Spasitelem, kterého Bůh v tolika proroctvích Starého zákona lidem sliboval. Jejich víra byla postavena na tom, co Ježíš během svého veřejného působení učil, co konal (a tím potvrzoval své poslání), ale hlavně věřili a věří, že Ježíšova smrt na kříži má dějinný význam. Křesťané věří, že Ježíšovo umučení a smrt je vyřešením lidského hříchu, ztracenosti a oddělenosti od Boha, ze které se nikdo nemůže sám vymanit. Proto Ježíš na Golgotě umíral zástupně jako dokonalá a vždy platná oběť (kterou už je nemožné opakovat) za hříchy každého člověka který kdy na světě žil, žije a bude žít; a který tuto oběť vírou přijme. Tato oběť má proto takovou púsobnost, protože Ježíš byl nejen člověkem, ale i Božím Synem - tedy vtěleným Bohem. Dokonalé splnění tohoto Ježíšova úkolu Bůh potvrdil tím, že ho po třech dnech podle zaslíbení vzkřísil z mrtvých. Po svém vzkříšení se Ježíš několikrát setkal se svými následovníky a vystoupil do nebe. A jeho učedníci – apoštolé s mnoha dalšími následovníky začali po vylití Ducha svatého o Letnicích přes mnohá pronásledování, tuto radostnou zprávu o záchraně z hříchu – tj. evangelium zvěstovat. A křtili také ty, kteří evangeliu uvěřili, všude kde mohli. Tak vznikla křesťanská církev, která se rozšířila do celého světa.

   Lidé dnes církev jako instituci většinou odmítají, i když víru jednotlivců většinou vnímají přece jen trochu pozitivněji. To, že církev (církve) ztratily bývalou dobrou pověst je dáno především tím, že k původnímu učení Nového zákona se během staletí přidalo mnoho věcí které Ježíš ani apoštolé neučili. Církvi ublížilo i to, že se křesťanství stalo koncem čtvrtého století státním náboženstvím a být křesťanem začalo být výhodné. Do církve se tak dostalo mnoho lidí, kteří neprožili obrácení - znovuzrození z Ducha svatého a křesťanství využívali, nebo přijímali jen jako tradici. Podobný efekt přinesla i praxe křtění novorozeňat. Mnoho takto pokřtěných lidí bylo a je pouze formálními křesťany, kteří netušili ani netuší, že by měli Krista ve svém životě následovat ( tj. snažit se žít jako On.). Ale i kdyby to i věděli, bez znovuzrození a změny, kterou v životě obrácených působí Duch svatý, to nemohou z vlastní snahy uskutečnit. Příslušnost ke křesťanské církvi proto podle nás nezačíná křtem, ale vírou v Krista jako osobního Zachránce a Spasitele. Křest má následovat až po uvěření (Bible říká – kdo 1/ uvěří a 2/ pokřtí se bude zachráněn - spasen, nikoli opačně). Křest je potvrzením osobní víry a slibem Ježíše Krista poslouchat a následovat. Skutečnost, že v církvi nebyli zdaleka všichni opravdovými obrácenými křesťany se v dějinách církve projevila v mnoha negativních směrech. Jako příklad uvádíme třeba bohatství církve; nemorální život mnoha křesťanů včetně duchovenstva nejen ve středověku; spojování náboženství a politiky (což vedlo k mnoha nespravedlnostem a válkám); kruté pronásledování jinak smýšlejících; atd., atd.. Přes všechna tato hrozná historická i současná negativa je ale naprosté odmítání církve „vyléváním špinavé vody z vaničky i s dítětem“. Je to podobné jako kvůli krizi v mnoha rodinách odmítat striktně i rodinu jako takovou. Protože děti, které nevyrůstají v rodině jsou touto skutečností vždy více či méně poznamenané. Podobně ani Kristus nezamýšlel aby byli jeho následovníci samostatnými individualisty. Proto nás učil modlitbu  "Otče náš" a ne Otče můj; "dej nám"  a ne dej mi. V lidské společnosti i v křesťanství jde totiž také o život v kolektivu. Proto je i ne zcela dokonalá rodina je přece jen lepší než rodina žádná (třeba ústav). A i život v ne zcela dokonalé církvi je přece jen podobnější Božímu záměru, než když si lidé věří jak se jim zamane. Církev má totiž podobně jako rodina nezastupitelnou úlohu. Všichni potřebujeme slyšet kázané Boží slovo, prožívat také vzájemné obecenství mezi sebou a navíc i s Kristem (viz biblické přirovnání - Kristus je hlavou, církev je tělem). Lidé jsou stvořeni jako tvorové společenští a potřebují žít ve vzájemných vztazích; jen v nich se mohou učit a duchovně růst, vzájemně se „obrušovat“ (a občas se i napomínat - na druhém vidíme chyby lépe než na sobě), učit se snášenlivosti, navzájem si sloužit, odpouštět si, a také se za jeden za druhého modlit. Tohle, ale i mnoho dalších věcí se žádný individualista nemůže sám nikdy naučit. A proto opravdový křesťan církev i dnes velice potřebuje. Je totiž velkou otázkou nakolik je člověk, který sice věří něčemu, co křesťantví učí, ale odmítá žít v církvi, křesťanem.   

    Hledání církve do které se zapojit ale asi není nejlehčím úkolem. Naší radou je, aby se hledající za nalezení společenství ve kterém má být, především modlil. A aby zkoumal, nakolik je v různých církvích zvěstováno a praktikováno jen učení Písma svatého – Bible.