Zákon zákona a zákon svobody

05.02.2012 22:18

Galatským 5,1: K té svobodě nás Kristus osvobodil. Stůjte tedy pevně a nenechte se opět podrobit pod jho otroctví.

    Asi před třemi týdny psal David článek o zákonících, a poukázal na to, že ne každé „zákonictví“ musí být apriori špatné. Já se chci v tomto článku ovšem zabývat tím skutečně špatným zákonictvím a farizejstvím, před kterým Bible varuje a které člověka okrádá o jeho svobodu v Pánu Ježíši Kristu, a postavit ho proti té pravé biblické svobodě.

    Podívejme se na srdce a postoje farizeů, jak nám ho ukazuje evangelium Matouše: "Přistoupili k němu farizeové, aby ho pokoušeli. Říkali: 'Je dovoleno, aby člověk propustil svou ženu z jakéhokoli důvodu?' On jim odpověděl: 'Nečetli jste, že ten, který stvořil člověka, od počátku ‚učinil je jako muže a ženu‘? A řekl: ‚Proto člověk opustí otce i matku a přilne ke své ženě a ti dva budou jedno tělo‘, takže již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje!' Řekli mu: 'Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a propustit ji?' Řekl jim: 'Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propouštět vaše ženy, od počátku však tomu tak nebylo. Pravím vám, že kdo by propustil svou ženu, pokud by to nebylo na základě smilstva, a oženil se s jinou, cizoloží; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží' (Matouš 19,3-9).

    Už způsob, jakým farizeové pokládali otázku („Je povoleno...“), ukazuje, co bylo v jejich srdci. Jejich život se odehrával v rovině, co je povolené a zakázané, případně přikázané. Zajímavé je sledovat, jaký postoj vůči dané problematice zaujímali v tomto případě. Každý křesťan ví (nebo by aspoň měl vědět), že rozvod se Pánu Bohu nelíbí. Měli to vědět i farizeové – Pán Bůh výslovně říká, že rozvod nenávidí (Mal 2,16). Pán Ježíš vše uvádí na pravou míru, když vysvětluje záměr, jaký Pán Bůh s manželstvím od počátku měl, a že se ten záměr s rozvodem neslučuje. Odpověď farizeů zněla, proč tedy Zákon rozvod povoluje. Znovu to ukazuje na způsob jejich myšlení – není to zakázáno, tak co. Co se Pánu Bohu skutečně líbí nebo nelíbí, je nezajímalo. Všechno, oč jim šlo, bylo, jestli je to povolené nebo ne.

    Na příklad těchto farizeů vidím, že člověk může být zákonický přesto, že je liberální a nemá problém činit to či ono. Zkoumejme, jestli je toto pravá křesťanská svoboda. Uvedu zde příklad - z Bible víme, že pít alkohol samo o sobě není hřích, pokud se neopíjíme. Dejme tomu, že pro mě je rozumná míra dvě piva. Když si dám za večer dvě piva, neopiju se a nezhřeším. Co byste si však mysleli, kdyby mě toto poznání biblické pravdy vedlo k tomu, že bych začal chodit do hospody každý den – i kdybych si každý den dal jenom ty dvě piva a nikdy nepřekročil míru? Co by to ukazovalo? Nebylo by v tom případě moje srdce vlastně podobné srdci těch farizeů? Vrhám-li se bezhlavě do všeho, co není zakázáno, neukazuje to, že se můj život vlastně odehrává ve stejné rovině, jako tomu bylo u farizeů a zákoníků? Pokud je mým hlavním argumentem, kterým si omlouvám své chování, že „Bible to přece nezakazuje“, pak musím sám sebe zkoumat, jestli nejsem zákoníkem a farizejem v tom špatném slova smyslu – je totiž docela pravděpodobné, že jsem. Můžu být liberální zákoník a farizeus, ale stejně zůstanu zákoníkem a farizejem, pokud žiju svůj život jen v relaci smím/nesmím. Často se soustřeďujeme jen na tu první část, že zákoníkem je ten, kdo (si) zakazuje to či ono. Farizejský postoj je ovšem i to, pokud tvrdíme, že je nějaké jednání v pořádku jen proto, že jej Bible přímo nezakazuje.

    Skutečná svoboda je o něčem jiném, než o činění toho, co není zakázáno. Apoštol Pavel o tom Korintským píše v 6. kapitole prvního listu: „Všechno mohu, ale ne všechno je užitečné; všechno mohu, ale ničím se nedám ovládnout“ (1. Kor 6,12) a podobně i dále: „Všechno je dovoleno‘, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je dovoleno‘, ale ne všechno buduje. Ať nikdo nehledá vlastní zájmy, nýbrž zájmy toho druhého (...) Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě“ (1. Kor 10,23-24.31). Vidíme, nač se apoštol Pavel soustředí – ne na to, co je povoleno (to je všechno – aspoň v otázce pokrmů), ale na to, co prospívá, co slouží k budování, co je k Boží chvále. Z textu v úvodu o rozvodu bychom mohli doplnit také další kritéria - to, co skutečně odpovídá Boží vůli, co se Pánu Bohu líbí a nelíbí... Z tohoto pohledu vypadají mnohé situace najednou jinak.

    Ten, kdo žije pod zákonem svobody, neřeší, zda je rozvod povolen nebo ne. Pán Bůh rozvod nenávidí a jeho vůle je jiná (jeden muž má mít za celý život úzký vztah manželský jen s jednou ženou – aspoň v drtivé většině případů). Pokud miluji Pána Boha, udělám vše proto, abych se nerozvedl, protože vím, že to Pán Bůh nechce (vím, že výjimečně může nastat situace, že se manželství nedá zachránit, zvlášť pokud jeden z manželů odporuje Božím řádům, nechce manželství zachránit a rozvodu se tedy nedá přes všechnu snahu vyhnout. Počítá s tím i Boží slovo – viz Mt 19,9, 1.Kor 7,15. Ovšem jsou to výjimky a proto by z definice měly být takové případy vzácné. Pokud by se mezi námi rozváděla třeba polovina manželství, určitě nebudou všechna spadat pod tyto výjimky – pravděpodobně většina z těch případů bude výsledkem svévole. Každý musí zkoumat svůj případ, zda skutečně spadá pod dané výjimky. Otázka výjimek by však byla na celý další článek).

    Vraťme se k příkladu s alkoholem a posuďme ho pod zorným úhlem zákona svobody, který byl popsán v předcházejících dvou odstavcích. Při otázce, zda pít alkohol či nepít si musím položit několik otázek: Jaká je Boží vůle? Líbí se to Pánu Bohu? Je to užitečné? Nezotročí mě to? Přispěje to k budování mě či mých bratří? Co je lepším svědectvím pro nevěřící okolo mě – pít nebo nepít? Bude to skutečně k Boží chvále? Každý musí zkoumat sám sebe; můžeme individuálně dospět i k rozdílným výsledkům. Například víme, že apoštol Pavel doporučil Timoteovi mírné užívání vína (1.Tim 5,23). Člověk pod zákonem zákona si ihned řekne: „Ha! I Timoteus pil mírně vína, tak to já můžu taky“. Člověk pod zákonem svobody bude zkoumat, jestli je jeho případ stejný jako případ Timotea, a jestli je v souladu s Boží vůlí, aby i on užíval mírně vína. Pro Timotea to bylo správné; pro mě to možná správné není, protože to bude třeba lepší svědectví pro nevěřící přátele – může mi to dát možnost vysvětlit, proč alkohol nepiju, i když to nemám zakázáno, a na základě toho jim říct evangelium o vysvobození skrze Pán Ježíše Krista.

    Člověk pod zákonem svobody upřímně hledá, co si Pán Bůh přeje. Nehledá si v Bibli výmluvy a omluvy pro své jednání (viz Ga 5,13: „Byli jste přece povoláni do svobody, bratři. Jen aby se vám ta svoboda nestala záminkou pro tělo. Vy však skrze lásku služte jedni druhým.“). Mnozí křesťané se s takovým upřímným hledáním Boží vůle v různých konkrétních situacích a otázkách nezatěžují s tím, že je to či ono přece Pánu Bohu jedno, že Mu na tom či onom nezáleží. Vždy musíme ovšem zkoumat, zda tomu tak skutečně je. Někdy je to těžké v tu chvíli rozpoznat, proto je dobré svá rozhodnutí zkoumat i zpětně – rostu duchovně od té doby, co dělám to či ono, nebo jsem se zastavil na mrtvém bodě či u mě dokonce došlo k duchovnímu úpadku? Nejsem tím či oním svázán a zotročen tak, že se toho už neumím vzdát? Neklade to překážku mému svědectví?

    Ten, kdo žije pod zákonem svobody, má Boží zákon zapsán ve svém srdci (Žd 10,15-16). To neznamená ani tak, že automaticky zná a ví, co je správné a podle Boží vůle (pak by nebylo potřeba studovat Bibli a proměňovat Božím slovem svou mysl dle Řím 12,2), jako spíš to, že s radostí činí to, o čem se z Bible dozví, že si Pán přeje nebo nepřeje. Protože si například Pán nepřeje, aby si jeho děti braly nevěřící partnery nebo chodili s nevěřícími, člověk pod zákonem svobody tak nikdy nechce učinit a s radostí čeká na správného zbožného partnera do Pána. A pokud Pán pro něj konkrétně přichystal celibát (tzn. život bez partnera), i to s radostí a pokorou přijme, neboť jeho největší radostí je činit Boží vůli a to, co se Jemu líbí. Taková je pravá láska k Bohu.

    Člověk pod zákonem zákona chce činit to, co se líbí jemu. Ví, že některé věci se Pánu Bohu nelíbí (což bere tak, že jsou pro něho zakázané), a s větším či menším skřípěním zubů to respektuje (abych nebyl nespravedlivý, někdy i bez toho skřípění zubů). Oblast věcí, které pro něho nejsou zakázané, chce mít ovšem často co nejširší. Kolikrát i za cenu ignorování či překrucování Božího slova. Hledá si zkrátka výmluvy. Člověk pod zákonem svobody hledá upřímně a bez výmluv Boží vůli a chce se jí vždy k Boží slávě podřídit. K takové svobodě nás Pán Ježíš Kristus osvobodil. Nenechme se tedy zpět zotročit myšlením v relaci smím/musím/nesmím. Pán Ježíš praví: „Milujete-li mě, budete zachovávat má přikázání“ (J 14,15). Zákonící a farizeové, kteří žili pod zákonem zákona, přikázání neplnili (J 7,19). Ten, kdo žije podle zákona svobody, bude plnit Boží přikázání nakonec víc a pečlivěji, než tito špatní farizeové a zákoníci, protože to bude ze správných motivů. Bude pravým zákoníkem podle Boží vůle, jak o tom psal David v článku Podstata zákonictví.

(MH)

Obrázek převzat z www.jrdkirk.com