Je evoluce slučitelná s Biblí? 1/6 - Výklad Pentateuchu

02.04.2012 12:50

    Dnešní doba je v zajetí materialistického světonázoru. Do tohoto názoru spadá i evoluční teorie, která tvrdí, že vše živé se vyvíjelo po nepředstavitelně dlouhé roky pomalými krůčky ke stále větší dokonalosti a rozmanitosti. Když se podíváme do Bible, vidíme, že vznik světa a života popisuje úplně jinak – Bůh stvořil vše více méně najednou v šesti dnech, a to z ničeho svým slovem zhruba před 6 tisíci lety (výpočty se trochu liší). Už na první pohled vidíme rozdíl mezi tím, jak vysvětlují původ života dnešní učenci, a jak ho popisuje sám Bůh ve svém slově. Aby se tento rozpor odstranil, tvrdí mnozí (včetně křesťanů), že prvních 11 kapitol je jen jakýmsi mýtem, který básnicky a oslavně popisuje Boží skutky, a který vyjadřuje duchovní pravdy alegoricky, pomocí staroorientálních bájí. Od 12. kapitoly, která se již zabývá praotcem Abrahamem, má (nebo může mít) Pentateuch podle tohoto názoru více méně historické jádro.

    Tento názor je dle mého soudu chybný a nedomyšlený, protože z hlediska hermeneutiky (nauky o výkladu) nelze v Genesis nikde učinit čáru, která by oddělovala mýtus od historie. Buďto je Pentateuch mýtus jako celek, nebo je to historie; žádné rozdělení není podle tomu, jak mu rozumím, možné. Na prvním místě chci zdůraznit, že i když se budeme většinou pohybovat v Genesis, jde o výklad všech knih Mojžíšových, protože tvoří jeden celek. Pentateuch ostatně znamená něco jako „pětisvitková kniha“; Židé jej někdy nazývají jako „pět pětin Tóry“ (Chamiša chumšej Tora). Rozdělení na 5 knih je dáno spíše z praktických důvodů. Ve starověku Židé nepsali do knih, jak je známe dnes, ale do svitků. Svitky měly jen omezenou kapacitu; když by byly příliš rozsáhlé, nedalo by se s nimi pro velikost dobře manipulovat, a proto se některé knihy rozdělily na více částí (týká se to např. i knih Samuelových, Královských nebo Paralipomenon). Pět knih Mojžíšových – Tóra jsou tedy jedním kompozičním celkem.

    Máme-li se zabývat prvními 11 kapitolami, musíme uznat, že se přeci jen od zbývajících částí trochu liší, a to tím, že jsou jaksi zhuštěnější. Tyto úvodní kapitoly zabývají událostmi odehrávajícími se v časovém období cca 2000 let, a i když zmiňují různé postavy (a často významné postavy, jako Adam, Henoch nebo Noe), méně se zabývají detaily – tím ovšem neříkám, že se v této části nepíše nic konkrétního. Zbytek Pentateuchu tvoří události spadající do rozmezí asi 400 let, a popisují je podrobněji, a to i když značnou část textu zabírají zákonná ustanovení.

    Ta první, hutnější část tvoří jakýsi úvod pro Pentateuch, a ostatně pro celou Bibli. Vysvětluje, kde se vzalo vše, co vidíme kolem nás a kde se vzal člověk. Ukazuje, že vše špatné, co se na světě děje, má původ v lidském hříchu, ale zároveň popisuje Boží jednání s člověkem i v jeho vzpouře. I když se tvorstvo hrozně pokazilo, že ho až Bůh musel téměř vyhubit, dal v Noem lidstvu a tvorstvu novou šanci, když je uchránil od potopy. Po potopě se hříšné lidstvo však znovu pokazilo a vzbouřilo se proti Hospodinu a jeho řádům (viz babylonská věž). To je úvod. Dále se již popisují počátky izraelského národa, protože se dějová linie začíná zabývat praotcem Abrahamem, kterého Bůh vyvolil, aby se stal požehnáním pro všechny národy. Boží jednání s člověkem pokračuje skrz Abrahamovo sémě (ze kterého bude pocházet Mesiáš), což je ostatně jedno z hlavních témat Staré smlouvy.    

    Učinit mezník mezi 11. a 12. kapitolu Genesis je ovšem nesmysl, už proto, že text se začíná zabývat Abrahamem už v 11. kapitole v Šémově, respektive Terachově rodopisu. To by znamenalo, že putování z Terachovy rodiny z Kaldejského Uru do Cháranu je mýtus, ale Abrahamovo putování po smrti Teracha je již historie, což by byl dosti podivný závěr. Možná ovšem, že Terachovo putování je již historické, ale jeho předci jsou mytologičtí. Ovšem pak zde máme otázku, kam umístit hranici mezi mýtem a skutečností. Mezi Teracha a Náchora? Nebo mezi Náchora a Serúga? A na základě čeho tu určíme? Takto bychom mohli pokračovat až k Šémovi, ale nikde v rodokmenu nenalezneme žádné vodítko. Možná je dělítkem popis stavby babylonské věže. Jenže rodokmen, který je v 11. kapitole, zasahuje před tyto události. Babylonská věž musela vzniknout až po Nimrodovi (Gn 10,8-10), který Babylon založil, nebo aspoň za jeho doby. A Nimrod byl Šémův pravnuk.

    Znovu se dostáváme k problému nemožnosti učinit v Šémově rodokmenu hranici. Mohli bychom říct, že dělítkem je potopa. Jenže Šém žil již před potopou, takže to by znamenalo, že jeho život před potopou byl mýtický a po potopě historický, což je trochu absurdní. Dostáváme se při „cestě zpět“ až k Noeho rodokmenu od Adama, a zde platí vše, co bylo řečeno o rokokmenech. Zde se nějakého rozdělení na mýtus a historii nedopátráme. Někdo by však mohl říct, že není důležité najít konkrétní hranici, že ta hranice může být rozmlžená, že Genesis začíná čistým mýtem a postupně se propracovává k historii, že obojí je spolu propleteno, až se nakonec dostaneme k historii bez mýtů. Nebo že tam někde hranice je, akorát nejde jasně určit, ale to přece nevadí. Podívejme se tedy dále na strukturu Pentateuchu.

    Všechny dílčí texty v Pentateuchu mají jednotnou strukturu – vyprávění (stať), báseň a závěr. Jednotlivé části mohou být různě dlouhé (báseň může být třeba jen jeden dva verše), ale vždy se opakuje toto pořadí. Můžeme se ptát, jak poznáme hebrejskou poezii, když není rýmovaná. Hebrejská poezie má ovšem svá pravidla. V zásadě se jedná se o dvojverší, které spolu úzce souvisí. Druhý verš je buďto opakem prvního (např. Přísloví 17,22 - Radostné srdce prospívá jako lék, ale ubitý duch vysušuje kosti.) nebo ho opakuje jinými slovy (např. Žalm 21,9 - Tvá ruka najde všechny tvé nepřátele, tvá pravice najde ty, kdo tě nenávidí.) a nebo ho rozvíjí (např. Jóel 1,12 - Réva uschla, fíkovník zvadl, granátovník i palma a jabloň, všechny polní stromy uschly, uschl jásot lidských synů.). V originále má poetický text také specifickou metriku. V celku dobře poukazuje na rozdíl mezi poezií a prózou ekumenický překlad, který poezii dává do typického odsazení. Pro naše účely tedy postačí více méně rozlišení dané ČEP.

   Rozdělme si tedy aspoň některé části Genesis do této struktury. Stať budiž označena písmenem A, báseň písmenem B a závěr písmenem C.

  • Stvoření – A) Gn 1,1-26 B) Gn 1,27-28 C) Gn 1,29 - 2,3

  • Člověk – A) Gn.2,4-22 B) Gn 2,23 C) Gn 2,24-25

  • Pád – A) Gn 3,1-13 B) Gn 3,14-19 C) Gn 3,20

  • Úpadek v hříchu – A) Gn 3,22-4,22 B) Gn 4,23-24 C) Gn 4,25-26

  • Abrahamův rodokmen – A) Gn 10,1-12,1 B) Gn 12-2-3 C) Gn 12-4-5

    To je jen na ukázku, že se tato struktura skutečně vyskytuje v Gn 1-11 (resp. 12). Podobná struktura se vyskytuje - ale v mnohem širším měřítku – i v celém Pentateuchu.

    • Praotcové – A) Gn 12,6-48,22 B) Gn 49,1-27 C) Gn 49,28-50,26

    • Vyjítí z Egypta – A) Ex 1,1 – Nu 24,2 B) Nu 24,3-24 C) Nu 24,25-25,17

    • Příprava na vstup do země zaslíbené A) Nu 26,1-Dt 31,10 B) Dt 32,1-33,29 C) Dt 34,1-12

    Toto je základní rozdělení, které je dáno 3 velkými prorockými básněmi (Jákobova, Bileámova a Mojžíšova). Jednotlivé části by šly samozřejmě rozdělit ještě do menších oddílů se stejnou strukturou, ale to není až tak podstatné. Jde o to, že je-li celý Pentateuch rozdělen do takové struktury, je čirou svévolí vykládat jednu část jiným způsobem než jinou část, ač mají obě stejnou strukturu. Dost dobře nejde říct, že např. Gn 1,1-2,3 je mýtus (viz část s názvem Stvoření), zatímco Gn 12,6-50,26 (viz část s názvem Praotcové) je historie, když jsou oboje psány stejným způsobem. Autor nám tímto způsobem ukazuje, že všechny části máme vnímat a vykládat jednotně.

    Velice podobné je to v případě rodopisů. Pentateuch není rozdělen jen podle výše zmíněné struktury, dělí se na několika úrovních, které se ne vždy překrývají. Jednou takovou úrovní je dělení na rodopisy, tedy něco jako historie nebo záznam počátku něčeho (někdy souvisí až s příští generaci, třeba u Teracha nebo Jákoba). Začátek rodopisu poznáme snadno – začíná slovy: „Toto je rodopis...“ (většinou následuje jméno) a celý následující text je rodopisem, více méně až do té doby, než narazíme na další rodopis (v pozdějších případech na zákonná ustanovení). Najdeme různé rodopisy – nebe a země (Gn 2,4), Adama (5,1), Noeho (6,9), Noeho synů (10,1), Šémův (11,10), Terachův (11,27), Izmaelův (25,12), Izákův (25,19), Ezauův (36,1), Jákobův (37,2). Dále se zmiňuje léviovská linie podle rodopisů jednotlivých Léviho synů (Ex 6), linie všech kmenů podle jejich rodopisů (Nu 1) a rodopis Árona a Mojžíše (Nu 3,1).

    Není jediný rozumný exegetický důvod, proč vykládat rodopis nebe a země nebo rodopis Adama jinak, než například rodopis Jákobův či Mojžíšův. Ve skutečnosti je vykladačskou svévolí tak činit (vykladačskou svévolí míním tendenci vykládat biblický text tak, jak se mi to zrovna hodí, bez důkladného zkoumání, jak je oddíl ve skutečnosti psán). V textu nenalezneme žádné upozornění, že bychom to, co se v něm píše neměli vnímat historicky. Pokud je Pentateuch nebo nějaká jeho část mýtem, mělo by to být poznatelné pro každého čtenáře (minimálně pro každého pečlivého čtenáře) v každé době. V historii židovství a církve před rozmachem evoluční teorie až na některé výjimky nikdo nechápal Genesis mýticky. (Někteří scholastičtí filosofové tvrdili, že Pán Bůh stvořil vše naráz v jediném okamžiku, a ne v 6 dnech, protože nedokázali pochopit, že by tvoření trvalo Všemohoucímu celých dlouhých 6 dní. Všimněme si, že dnes mají mnozí problém s tím, že to Pánu Bohu v Bibli trvalo nějak moc krátce, že tvoření muselo probíhat miliardy let. Ani jeden z těchto názorů se ovšem neopírá o důsledný výklad Písma.)

    Problém spočívá v tom, že pokud nám až moderní věda se svou evolucí (nebo v případě scholastiků filosofie – ale moderní věda vlastně z filosofie vychází) umožnila správně pochopit Genesis (tzn. že je to mýtus), pak musí být věda (či filosofie) tím správným měřítkem pro naši víru. A to nejen ve stvoření, ale ve všem, co se nějak dotýká materiálního světa. Ve víře v historicitu ostatních částí Bible (i ta je mnohdy popírána), víře v zázraky a koneckonců i ve víře ve vzkříšení. A moc dobře víme, že podle vědy nejsou zázraky a vzkříšení po 3 dnech možné. Tím pádem bychom měli jako mýtus vnímat i evangelia s jejich ukřižováním a vzkříšením. Jaké má důsledky přijetí takového názoru, píše apoštol Pavel: „Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ (1. Kor 15:13-19)

    Nejde jen o zázraky, ale o podstatnou část Bible. Vykládáme-li Písmo poctivě, musíme uznat, že je-li začátek Genesis mýtem, je mýtem celý Pentateuch. Jenže při stejném poctivém výkladu musíme přiznat, že je mýtem i Jozue, protože ten z hlediska děje tak úzce navazuje na Deuteronomium (viz Dt 34,7 a Joz 1,2), že ty dvě knihy od sebe nelze v tomto smyslu oddělit. A pokud je mýtem Jozue, měla by být mýtická i kniha Soudců, protože ta na také navazuje na knihu Jozue úplně stejně, jako navazuje Jozue na Pentateuch (Joz 24,29 a Sd 1,1). Návaznost Soudců na knihu Samuelovu je trochu složitější, ale stále velmi výrazná. Podívejme se na texty Sd 17:6-8, 18:1-2 a 19,1. Zde se vždy píše o tom, že v oněch dnech neměli Izraelci krále a následuje zmínka o Efrajimském pohoří. Kniha Soudců končí konstatováním, že v té době nebyl v Izraeli král. Chybí však zmínka o Efrajimském pohoří. A kde najdeme Efrajimské pohoří? V 1. Sam 1,1! Jako by byla kniha Samuelova přímým pokračováním Soudců. Přímou návaznost knih Královských na knihy Samuelovy není ani třeba rozebírat.

    Je-li úvod Genesis mýtem, pak je vzhledem k úzké návaznosti dalších textů docela pravděpodobné, že je mýtem i Jozue, Soudců, Samuelovy a Královské, a to je dohromady víc než čtvrtina Bible, což už je docela síla. Apoštol Pavel Tita důrazně vyzýval, že má krétské křesťany přísně kárat, aby byli zdraví ve víře a nedbali na židovské báje a příkazy lidí, kteří se odvracejí od pravdy. (Tt 1:13) Pokud je úvod Genesis (a tím pádem Pentateuch a nejspíš i následující knihy) jen staroizraelským mýtem, neměli bychom pak přísně kárat všechny, kteří tyto knihy čtou a zabývají se jimi? To je dost absurdní výklad. Ani úvodní kapitoly Genesis nejsou žádnými bájemi či mytologií, natož další části Bible. Nebojme se spolehnout na jasnou zvěst Božího slova. Pro moudré tohoto věku je sice bláznovstvím, ale nám je moudrostí Boží. A lépe být blázen v očích tohoto světa, než v očích Božích.

 

MH