Upřímnost nestačí

01.06.2012 13:19

Římanům 10, 2-3: Neboť jim svědectví vydávám, žeť horlivost Boží mají, ale ne podlé umění [tzn. poznání]. Nebo neznajíce Boží spravedlnosti, a svou vlastní spravedlnost usilujíce vystaviti, spravedlnosti Boží nebyli poddáni.

            Pokud bychom se dnes zeptali nějakého křesťana, na čem Pánu Bohu záleží nejvíc, asi bychom dostali odpověď v tomto smyslu: „Pánu Bohu nejvíc záleží na srdci, abychom byli upřímní.“ Jistě budeme všichni souhlasit s tím, že obracíme-li se k Pánu Bohu, upřímnost je nezbytná. Pánu Bohu samozřejmě nezáleží na prázdných rituálech, mechanicky prováděných bez jakéhokoliv osobního zaujetí. Izraeli Hospodin vyčítá skrze proroka Izaiáše: „Nebo praví Pán: Proto že lid tento přibližuje se ústy svými, a rty svými ctí mne, srdce pak své vzdaluje a bázeň jejich, již se mne bojí, jest z přikázaní lidských pošlá: Z té příčiny, aj, já také divně zajdu s lidem tímto, divně, pravím, a zázračně. I zahyne moudrost moudrých jeho, a opatrnost opatrných jeho vymizí.“ (Iz 29,13-14). Kdo chce přistupovat k Pánu Bohu, musí být upřímný. Vnější forma zbožnosti bez zapojeného srdce před Svatým Bohem nemůže obstát (viz 2. Tim 3,5).

            Problém spočívá v tom, že samotná upřímnost nestačí. Bez ní to jistě nejde, nicméně se nemůžeme spoléhat na to, že jsme přece upřímní, takže nás Pán Bůh milostivě přijme. Zádrhel je ostatně i v tom, že svoji upřímnost nemůžeme až tak přeceňovat a být si jí na 100% jisti, protože, jak píše Jeremiáš, „nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?“ (Jr 17,9) Naopak, musíme volat k Pánu o smilování, aby nám dal skutečnou upřímnost, protože svým nejpřevrácenějším srdcem si nemůžeme být úplně jisti, a proto musíme spoléhat na Toho, kým si jisti být můžeme.

            Ale i když máme tu skutečnou, pravou upřímnost, ani to ještě nestačí. Musíme věřit upřímně, ale záleží také, čemu věříme. Upřímná víra v omyl či blud nikomu nepomůže. Když se protestanté a evangelikálové zabývají katolíky, často omluví jejich bludy tím, že jsou mezi nimi i upřímně věřící lidé. Upřímně věřící lidé mezi římskými katolíky jistě jsou. Jenže to jsou i mezi muslimy – a ne málo (i mladých) muslimů je mnohem upřímnějších a oddanějších, než většina křesťanů. Přečtou si v Koránu: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je - taková je odměna nevěřících!“ (súra 2:190-191) a věří tomu tak upřímně, že jdou, připevní si na tělo výbušninu a spáchají sebevražedný atentát. Často to jsou i mladí lidé, kteří by jinak měli perspektivu si založit rodinu a podobně. Pro poslušnost Koránu jsou však ochotni obětovat život. Jestli tohle není upřímnost, pak už nevím, co je.

            Jak málo oproti nim jsme ochotni obětovat my, křesťané, kteří jsme poznali milost Pána Ježíše Krista! Samozřejmě neříkám, že svoji oddanost musíme dokazovat sebevražednými atentáty, to by bylo zcela proti Písmu. Jenom říkám, že jsou muslimové, kteří věří mnohem pevněji a odhodlaněji než mnozí křesťané, protože jsou ochotni obětovat mnohem víc – a vůbec jim to nepomůže, protože upřímně uvěřili bludu a falešné, ďábelské zvěsti. Pán Bůh k jejich upřímnosti nebude přihlížet, protože nebyla podle poznání pravého Boha a našeho Pána Ježíše Krista, Spasitele světa.

            Upřímnost je zcela zásadní a nezbytná, ale pokud se nespojí s poddáním se Boží spravedlnosti, která spočívá jen a jen v zásluhách Pána Ježíše Krista, je marná, a byla marná už v době první církve. V úvodním oddíle apoštol Pavel píše o Židech, kteří nepřijali Pána Ježíše. Tito Židé byli velmi upřímní a horliví – stejně jako byl před svým obrácením apoštol Pavel. Jenže jejich horlivost nebyla podle pravého poznání, a vedla k pronásledování církve. Apoštol Pavel takto pronásledoval vlastně samotného Pána Ježíše Krista (viz Sk 9,4).

            Římští katolíci mohou být i velmi upřímní, ale jejich problém spočívá v tom, že chtějí a usilují vystavit svou vlastní spravedlnost, spravedlnost, která je v člověku. Sice doufají a prosí Pána Boha o pomoc, aby v nich onu spravedlnost vypůsobil svou mocí, ale to nestačí. My musíme spoléhat jen a jen na zásluhy Pána Ježíše Krista, který – coby bezhříšný Beránek, který snímá hřích světa - za nás zaplatil cenu svojí oběti na kříži, a skrze naplnění Zákona nám vydobyl spasení, neboť Bůh je ochoten nám jeho zásluhy přičíst. „Nebo jakož skrze neposlušenství jednoho člověka učiněno jest mnoho hříšných, tak i skrze poslušenství jednoho spravedlivi učiněni budou mnozí.“ (Řím 5,19) Naše spása spočívá jen a jen v tom, co pro nás učinil náš Pán Ježíše Kristus, nelze k tomu nic přidat (na druhou stranu to neznamená, že nemáme usilovat o posvěcený život a můžeme si žít, jak se nám zlíbí; naše spása není závislá na našem posvěcení, a právě proto můžeme (a musíme!) ve vydobyté svobodě usilovat o posvěcenost, to vše ke slávě našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, a kdo to nečiní, nepochopil evangelium).

            Můžeme věřit sebeupřímněji, když se ovšem nespoléháme jen a jen na Pána Ježíše Krista, nepomůže nám to. Ten, kdo si byť ve své neznalosti chce před Pánem Bohem vystavět svou vlastní spravedlnost, jakkoliv se přitom odvolává na Pána Boha a jeho pomoc, nepoznal evangelium. Evangelium Kristovo moc zajisté Boží ke spasení jest každému věřícímu (Řím 1,16). Kdo nezná evangelium, postrádá moc Boží – a jak budeme moci býti spaseni bez moci Boží? Kéž je Pán milostiv všem, kdo pravé evangelium ještě nepoznali a vzdorují mu. Bohu buď též chvála a dík, že se nám dal poznat v Pánu Ježíši Kristu podle pravdy evangelia, nám ke spasení a Jemu ke slávě. A proto se mějme k Pánu vždy upřímně, ale také podle pravdy Božího slova.

MH