Rozpoznání dobrého a zlého

23.01.2012 14:18

Přísloví 21,2: Člověku připadá správná každá jeho cesta, avšak srdce zkoumá Hospodin.

    V rámci tohoto zamyšlení se podíváme na jednu možná méně známou událost z knihy Soudců, která je popsána v 17. a 18. kapitole. Nepojednává již o žádném soudci, ale popisuje duchovní stav Izraele v té době. Podívejme se tedy, jak to tehdy s Božím lidem vypadalo a následně přemýšlejme nad tím, zda není nějaká podobnost tehdejší a dnešní doby.
    Text nám představuje několik postav. Popis začíná u muže jménem Míkajáš (nebo zkráceně Míka). Ten se na úvod přizná matce ke krádeži značného obnosu 1100 šekelů stříbra (asi 12 kg; je zajímavé, že stejnou částku nabídl o kapitolu předtím každý z pelištejských knížat Dalíle za vyzjištění tajemství Samsonovy síly). Matka reaguje dost zvláštně – označí syna za Bohem požehnaného a říká, že stříbro oddělila pro Hospodina, aby z něj Míka udělal modlu, což Míka následně učinil. Vydělení peněz sloužilo k účelu zcela v rozporu s Desaterem (1. i 2. přikázání), žena byla však přesvědčená, že tak učinila pro Hospodina. Míka pak učinil ze svých synů kněze, což bylo v rozporu s ustanovením, že kněžství v Izraeli bude patřit jen potomkům Árona (Ex 29,9, Nu 18,5). Nicméně nebyl zřejmě úplně spokojen.
    V tomto místě se text obrací k mladému lévitovi bydlícímu v Betlémě. Z nespecifikovaných důvodů se tento mladý muž vydal na cestu, aby si našel nové místo k bydlení. Dostal se až k Míkově domu. Míka uviděl příležitost a učinil lévitovi nabídku, aby mu v jeho domě dělal osobního kněze za plat. Lévita s nabídkou souhlasil a na základě Míkova zplnomocnění činil kněžskou službu u stříbrné modly, a to bez ohledu na to, že modloslužba byla Hospodinem zakázána a že lévité měli sloužit jen u stánku úmluvy (Nu 18,2-6). Tóra neumožňovala lévitům sloužit kněžskou službu někde po domech, sloužit se mělo jen u stánku a na místě, které stanovil Hospodin (Dt 12). Míka byl ovšem přesvědčen, že mu Bůh bude kvůli této kněžské službě lévity žehnat, ačkoliv Tóra takovou domněnku nikde ani v nejmenším nepotvrzuje – požehnání vyplývá z poslušnosti Zákonu, ne z přítomnosti lévijců (Dt 28,1-14).
    Nyní se v textu dostáváme ke kmeni Dan, který v té době neměl v Izraeli ve vlastnictví žádné území – už dřív o něj totiž přišel (Joz 19,47). Poslali tedy zvědy na průzkum, aby našli nějaké místo, které by mohli dobýt. Zvědové se dostali se až k Míkově domu a setkali se s naším lévitou. Na situaci v Míkově domě jim nepřišlo nic zvláštního, naopak se lévity ptali, zda jim Bůh dá zdar. Lévita bez přemýšlení a doptávání se Hospodina odpoví, ať klidně pokračují, že Hospodin bude s nimi (vidíme, že člověk, který je v hříchu, má tendenci schvalovat hřích jiným). Pokračovali tedy ve výzvědech, až narazili na bezbranné a mírumilovné město Lajíš. Toto město se ovšem nenacházelo v oblasti, která Danovcům připadla losem a kterou měli za úkol dobýt (nacházelo se na severu země, zatímco území Danu bylo podstatně jižněji). I když Sidónci, kteří v městě bydleli, byli pohané, které Hospodin určil k podmanění, Danovci neměli žádné právo na toto město zaútočit. Lajíš jim neměl podle losu nikdy patřit. Oni se však vrátili domů a přesvědčili svůj lid, ať vytáhne proti tomu městu, neboť Hospodin jim je vydal do ruky, jelikož je bezbranné.
    Tato část bezpochyby odkazuje na známou událost vyslání 12 zvědů Mojžíšem do Kenaanu, popsanou v Nu 13-14. Vidíme zde však rozdíl. V Numeri je kenaanský lid popsán jako silný a města opevněná. Izrael tehdy usoudil, že Bůh s nimi není, že nemohou vyhrát, že ve válce s nimi musí podlehnout a umřít. Jedině Káleb a Jozue uvěřili Hospodinu, že jim dá vítězství nad Kenaanci, přestože vypadají silnější než oni. Zde je situace přesně opačná. Danovci jsou přesvědčeni, že Bůh je s nimi, ovšem jen na základě skutečnosti, že mají proti sobě slabého protivníka. V obou případech zde vidíme naprosto tělesné posouzení situace. Izraelci tenkrát i Danovci zde posuzovali to, zda je s nimi Bůh, čistě na základě tělesných parametrů. Nepřátelský lid je silný = Bůh s námi není, nepřátelský lid je slabý = Bůh s námi je. To, zda je s námi Bůh, ovšem nemá žádnou souvislost s tím, kdo stojí proti nám; závisí to na tom, zda se držíme Hospodina a jsme poslušní. Jak v Nu 14, tak v Sd 18 vidíme nevíru a neznalost Hospodina.
    Danovci se přese všechno vydali na výpravu proti Lajíši. Ve snaze si „pojistit“ úspěch zašli opět do Míkova domu a přetáhli lévitu na svou stranu. Učinili mu lepší nabídku (lepší být knězem celého kmene než jedné rodiny) – a lévita s tím souhlasil (dokonce se mu to líbilo). Ukradli tedy modlu a vydali se k Lajíši. Míka to sice zjistil a vydal se získat modlu i lévitu zpět, ale i když Danovce dohonil, netroufl si proti nim vystoupit činem a tak se musel vrátit domů s nepořízenou. Danovci pokračovali ve své cestě, město dobyli a usadili se v něm. Poté začalo v Danu uctívání oné modly. Na konci kapitoly se ještě dozvídáme, že onen mladý lévita byl potomkem Mojžíše.
    Co nám z toho všeho vyplývá? V textu se objevuje víc lidí, ale jedno mají společné – všichni zcela očividně jednali proti Božímu slovu, ale vůbec s tím neměli problém a navíc si mysleli, že je Bůh s nimi a že jim jejich jednání žehná! Prostě je vůbec nenapadlo, že se Bohu jejich jednání nelíbí, a ani nezkoumali, zda jsou jejich činy v pořádku. Matka označila svého syna-zloděje za požehnaného Bohu. Nechala vytvořit modlu a myslela si, že je to pro Hospodina. Míka provozoval modlářství a myslel si, že Bůh je s ním jen pro přítomnost lévity. Lévita provozoval modloslužbu a liboval si, že za to má jistý plat, později výborné postavení v kmeni Dan. Danovci vyvraždili bezbranné město mimo území, které jim patřilo, a mysleli si, že Bůh je s nimi. A nezapomeňme při tom všem, že všichni patřili ne k pohanům neznajícím Hospodina, ale k Božímu lidu.
    Je to velké varování. To, že nás neobviňuje svědomí, a že necítíme a nevidíme, že by naše jednání bylo špatné, nutně neznamená, že jednáme dobře a že je vše v pořádku. Boží slovo nás zde dokonce vyučuje, že člověk může páchat velké hříchy a přesto být přesvědčen, že Bůh je s ním. Jak je to možné? I to ukazuje Boží slovo v těchto dvou kapitolách. Důvodem je tělesné hodnocení situace bez zkoumání Božího slova. Danovci posoudili svou situace zcela tělesně, jak bylo popsáno výše. Míka posoudil situaci zcela tělesně; spojil si Boží požehnání s fyzickou přítomností lévity a vůbec nezkoumal, jaké podmínky požehnání stanoví Tóra (podmínkou je hlavně láska k Bohu a poslušnost). Lévita posoudil situaci zcela tělesně, protože jediné, co ho zajímalo, bylo živobytí a postavení, a nezkoumal Boží vůli. Nikdo z nich si nedal tu práci prozkoumat Mojžíšův zákon, aby v jeho světle posoudil své chování (v té době byla Tóra jediná existující část Bible). Vlastně je ani nenapadlo, že by tak měli učinit. A důsledky byly děsivé. Začalo to modlářstvím jedné rodiny, skončilo to modlářstvím celého kmene.    
    A co my, křesťané? Posuzujeme skutečně své činy podle Božího slova, nebo se spokojíme s tím, že „v tom máme pokoj“? Pokud se spoléháme víc na své pocity než na Boží slovo, pak vězme, že pokoj cítily ve svém jednání všechny postavy dnešního textu. Pokoj je velmi důležitý (vždyť patří mezi ovoce Ducha!), ovšem musíme se ptát sami sebe, zda náš pokoj vyplývá z naplnění Duchem svatým, nebo z pouhé neznalosti či dokonce ignorování pravdy Božího slova. Zkoumat své jednání ve světle Božího slova pod vedením Ducha svatého – to je jediná cesta, jak rozpoznat, zda je naše jednání dobré či zlé. Naopak stavět na tělesném posuzování, lidských domněnkách, světských názorech a různých pocitech – to jsou otevřené dveře pro zabydlení hříchu v našem životě.    
    Nemysleme si, že my, křesťané, nemůžeme sklouznout natolik, že nerozpoznáme tak očividné hříchy, jaké činil Míka, lévita či Danovci. Můžeme. Stačí se zatvrdit vůči Boží pravdě a už jedeme z kopce. V Korintské církvi byl dokonce člověk, který žil se svou (nevlastní?) matkou (což byl hřích, který nečinili ani pohané), ale Korintským to nijak zvlášť nevadilo a nic s tím nedělali. Nerozeznávali zkrátka, co je v Božích očích dobré a co zlé, a to ani v tak závažné věci. Vezměme si z toho všeho poučení. Při zkoumání dobrého a zlého se nespoléhejme jen na to, zda v tom či onom cítíme pokoj. Pravý Boží pokoj má při rozpoznávání své místo, ovšem tento pokoj nikdy nejde proti pravdě Božího slova (nemůžu jednat v rozporu s Biblí a cítit pravý Boží pokoj z Ducha svatého). Ten lidský pocit pokoje proti Božímu slovu klidně jít může. Není vždy lehké rozpoznat, který pokoj je který. Proto musíme vždy všechno poměřovat Božím slovem. „Všechno zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě“ (1. Tes 5,21-22).

MH

Obrázek byl převzta z webu www.daily-manna.com.