Prožíváme dostatečně zbožný křesťanský život?

23.09.2018 20:00

      To je otázka, která je hodně osobní a ačkoliv jsou křesťané i v této oblasti různí a na rozdílné duchovní úrovni, asi žádný křesťan, který zná požadavky Písma na život poslušné víry, by neřekl že jeho vnitřní i praktická zbožnost je dostačující.

      Úvodní otázka proto nemíří na lidi, kteří slovně prohlašují, že věří v Boha, ale na jejich životech to nepoznáte. Nejde tu také o ty, kteří se při svých těžkostech a problémech někdy modlí. Netýká se těch, kteří uznávají základní principy Desatera a žijí velmi slušně, ale neoznačili by se za lidi, kteří chtějí a snaží se žít zbožně v souladu s křesťanstvím. Otázka také není namířena ani na ty, kteří mohou být i členy církve a kteří dodržují křesťanské povinnosti, zvyky a pravidla; ale u nichž jde spíše o vnější stránku jejich životů, než o jejich vnitřní potřebu a touhu. Tato otázka je určena pro ty, kteří nejsou s úrovní a účinky své křesťanské zbožnosti spokojení a trápí je to.

      Pravidelní čtenáři Bible dobře vědí, že žít zbožný život, který by před Pánem Bohem obstál, je nejen nesnadný; on je bez proměny lidské podstaty (biblicky srdce) nemožný. Kdo z lidí má schopnost Hospodina, svého Boha milovat celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou? To splnil jen Pán Ježíš Kristus. A k Němu se nemůže nikdo z lidí ani vzdáleně přirovnat. Jenže přestože Pán Bůh zná naši porušenost, slabost a sklony hřešit, přesto nás právě k tak radikálnímu zbožnému životu nejen zve; On nás k němu povolává.

      A v tom je stěžejní bod našeho problému. Nedokážeme se totiž sami motivovat k opravdové touze po Bohu a blízkém vztahu s Ním. Nedokážeme z vlastních sil Pána Boha (a bližní) milovat tak, aby to prozařovalo celé naše bytí. Takovou proměnu v lidech může udělat jen Duch svatý.

      Zdánlivě zbožné jednání, které ale v lidech nezpůsobil Boží Duch se od pravé zbožnosti někdy nesnadno rozpozná. Protože mnoho dobrých a zbožně vypadajících činů, vizí, projektů a cílů může vycházet i z lidských ambicí a snah. A často až po čase se pozná, na koho z těchto jednání připadá čest, zásluhy a uznání (tedy pravý motiv) – zda to opravdu oslavuje Boha, nebo člověka.

      Každého správného jednání je potřeba si vážit. Ale přesto je mezi morálním a zbožným jednáním zásadní rozdíl - a to v motivaci i v přísnosti měřítek. Morální jednání může být dědictvím dobré výchovy. Ta vychází (i když si to lidé někdy už ani neuvědomují) ze správně aplikovaných principů Bible. Morální jednání může být i důsledkem následování příkladů lidí, kterých si lidé v mládí vážili, anebo například i z rozumové úvahy, že dlouhodobě výhodnější je jednat správně. Ale morální lidé jednající z vlastních snah, mají nejméně dva problémy: a/ jsou na svůj morální způsob života hrdí (což je jen převlečená pýcha), a za b/ přesto jejich správný život zdaleka nedosahuje úrovně, kterou určuje Bůh v Desateru. Lidé, kteří se považují za morální a snaží se jednat tak, aby neškodili druhým, přesto nutně překračují nejedno Boží přikázání. Který lidsky morální člověk dnes například nezneužívá (nebere nadarmo) Boží jméno, nepřekračuje příkaz zachovávat sedmý den odpočinku, vstupuje do manželství bez zkušenosti předmanželských sexuálních vztahů, neříká někdy vědomě nepravdy, nestahuje nelegálně z internetu (tj. nekrade cizí duševní vlastnictví) apod.. A to Desatero - podle výkladu Pána Ježíše - mluví i proti hříchům v oblasti myšlenek: nelaskavé vztahy s rodiči, hněv a nenávist, sexuální nečistota v myšlení, závist….. Mnohé hříchy velice ubližují lidem; ale všechna překročení Desatera jsou hříchem hlavně proti Bohu.

Za morálního občana se může považovat každý, kdo má čistý trestní rejstřík a kterého za dobrého a slušného člověka označí jeho bližní. Křesťanova zbožnost má ale mnohem přísnější měřítko – je jím Boží slovo v Bibli. A věřící by v něm měli svůj život pravidelně kontrolovat jako v zrcadle; protože dokonale každý křesťanský život zhodnotí náš Spasitel na „soudu odměn“ (2Kor. 5,10).

Jak už bylo zmíněno, svatost, která je naplněním zbožného života, je pro naše lidské snahy a schopnosti nesplnitelná. Proto nám nezbývá nic jiného, než se modlit o proměnu, o poslušnost a podřízenost Písmu a Duchu svatému. My sami svatosti zbožného života dosáhnout nemůžeme; ale co je nemožné pro nás, není nemožností pro Boha. Jen po zbožnosti musíme toužit a nesmíme proměnám k ní překážet. A nesmíme se v této snaze nikdy vzdát. Máme vždy jít a jednat v poslušnosti Písma a pod vedením Ducha svatého. Protože „Bůh je ten, který ve vás působí chtění i činění podle své dobré vůle.“ (Fil. 2,13)

A proto i my můžeme věřit, „že ten, který ve vás (a také v nás) začal dobré dílo, je dovede až do dne Krista Ježíše.“ (Fil. 1,6) 

 

K. H.