Proč nejsem rozhodný křesťan (a proč je to dobré)

28.02.2012 22:51
Rumunský pastor Josef Tson vysvětluje rozdíl mezi rozhodnutím se pro Boha a úplným odevzdáním se do Božích rukou. 

    Nejčastěji slyším Boha skrze studium a četbu Bible. Někdy přichází Jeho učení skrze kázání nebo slyšené slovo. Občas se v mé mysli ozve tichý a slabounký hlas ve chvílích ztišení. Ale jednou za čas dostanu ránu palicí. S něčím podobným jsem se setkal nedávno. V knize „Neskutečná moc královské autority“ jsem četl rozhovor Adriana Rogerse s Josefem Tsonem, váženým rumunským pastorem a prezidentem Rumunské misijní společnosti, který přežil léta pronásledování a exilu během komunistické krutovlády.

    Rogers se zeptal Dr. Tsona, co říká na americké křesťanství. Tsonova odpověď mě překvapila. Po chvilce zdráhání odpověděl: „Dobrá, protože se ptáš, řeknu ti to. Klíčové slovo amerických křesťanů je rozhodnutí a věrnost.“ Ale místo toho, aby tuto vlastnost považoval za pozitivní znak, upozornil na to, že je to nedostačující náhražka staršího křesťanského učení, které se týká kapitulace a vydání se Bohu.

    Pastor Tson vysvětlil, co má na mysli: „Když uděláš rozhodnutí, že budeš žít křesťanským životem, máš dál kontrolu nad tím, k čemu ses zavázal, a pro co ses rozhodl. Někdo si může dát předsevzetí, že bude číst pravidelně Písmo, že se bude modlit, že bude finančně podporovat to či ono, že bude pravidelně splácet půjčku na auto, nebo že shodí pár kilogramů. Cokoliv si člověk vybere, že chce udělat nebo co chce dokázat, stačí se rozhodnout a mít silnou vůli. Ale odevzdat se, vydat se plně Bohu a zcela kapitulovat, je zcela odlišná věc. Kdyby vám někdo přiložil pistoli k žebrům a rozkázal vám „ruce vzhůru“ a řekni, kde máš peněženku, asi byste mu těžko vysvětlovali, že jste věrní Bohu. Uděláte přesně to, co přikáže držitel pistole, a vzdáte se. Pro křesťany je mnohem jednodušší se pro něco rozhodnout, k něčemu se zavázat, než se plně vydat, ale jedině tak se staneme služebníky a otroky Pána Ježíše Krista.“

    To byla pěkná trefa! Jako většina křesťanů jsem vyslovil nespočetné množství rozhodnutí, závazků a slibů před Bohem. Jako kazatel jsem žádal a vyzýval ve stovkách kázání věřící, aby se rozhodli, zavázali k nejrůznějším praktickým i duchovním činnostem. A teď stačilo pár slov vysvětlení a slovník mé víry dostal pěknou ránu. Proč je to problém, v čem spočívá rozdíl několika slov? Cítil jsem se, jako kdyby mi někdo vyrazil dech! Má Josef Tson pravdu? A jestliže ano, proč to považuje za tak kritické pozorování a poznání? Okamžitě jsem věděl, že říká pravdu, ale hned jsem věděl, že budu muset vydat hodně energie, abych plně pochopil význam slov, kterým jsem začínal rozumět.

Jádro problému

    Když jsem uvažoval o tom, co jsem slyšel, uvědomil jsem si, že Tson měl pravdu, když přesně určil rozdíl mezi osobním rozhodnutím se pro Boha a osobní kapitulací před Bohem. Rozdíl je v tom, že vždy chceme mít dění pod kontrolou. Skrze osobní rozhodnutí očekáváme Boží požehnání, aniž bychom se Mu cele vydali nebo se vzdali veškeré svébytnosti. Moje osobní rozhodnutí může být samá poctivost a počestnost vedoucí k šlechetným, charakterově a morálně vznešeným cílům, ale všechna moje předsevzetí jsou podřízena pouze mně samotnému. Tvářím se jako kdybych měl moc smlouvat nebo ovlivňovat Boží rozhodnutí.

    Kapitulací a naprostým odevzdáním vyznáváme, že v zápase s naší vůlí Hospodin vyhrál. Odevzdání začíná tam, kde si uvědomíme, že člověk není partnerem Boha – ani poradcem. On je můj Stvořitel a absolutní Pán. Bez Něj jsem bezmocný, bezcenný a zruinovaný trosečník. Pomyšlení na odevzdání veškeré autonomie a svébytnosti je pro nás tak nechutné, protože se dotýká jádra problému a tím je náš hřích – pýcha.

Jednotlivé postavy a příběhy v Písmu jsem začal vidět jinak než dosud, protože jsem se učil dívat se skrze brýle zabarvené sebevydáním se. Dva pomazaní králové, Saul a David, očividně ilustrují rozdíl a kontrast mezi rozhodnutím a kapitulací před Bohem. Bez pochybností vím, že Saul byl rozhodný věřící, ale jeho úmyslné a promyšlené akce byly výrazem neuposlechnutí. Nedbal Hospodinových příkazů, což odhaluje svévoli a nedostatek důvěry a sebevydání se. V Gilgálu vedla Saula netrpělivost k tomu, aby nečekal na Samuela, který měl provést oběť, ale obětoval sám (1 S 13). Později Saul záměrně neuposlechl Hospodinovy instrukce, aby zcela vyhladil Amálekovce. Saul přesně věděl, co má udělat, ale rozhodl se jednat podle svého uvážení:

  • Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla! (1 S 15,3)

    Místo vyplnění příkazu, aby všechny zahubil, i amáleckého krále Agaga pouze zajal. To mělo své následky:

  • Saul a jeho lid ušetřil Agaga a nejlepší kusy z bravu a skotu, z druhého vrhu, a ze skopců a vůbec ze všeho pěkného, a nechtěli je vyhubit jako klaté. Jako klaté zničili jen to, co bylo podřadné a bezcenné. I stalo se slovo Hospodinovo k Samuelovi: „Lituji, že jsem ustanovil Saula králem, neboť se ode mne odvrátil a mými slovy se neřídí.“ (1 S 15,9–11)

    Na druhé straně Davidovou nejvyšší prioritou byla kvalita vztahu s Hospodinem. David nebyl o nic menší hříšník než Saul. Jeho rodinné vztahy nestály za nic. Udělal mnoho chyb v uctívání Hospodina i v tom, jak si počínal jako král. Ale nikdo nemůže říci, že David nebyl naprosto oddaný služebník, který měl na mysli Boží slávu, což je vidět na způsobu jak např. přijal napomenutí proroka Nathana, jak se zachoval, když zemřel jeho syn, a jak nadšeně uctíval Boha, když byla schrána úmluvy nesena do Jeruzaléma.

    Uviděl jsem, jaký je rozdíl mezi vydáním se a rozhodnutím se něco udělat. V 6. kapitole Janova evangelia čteme, jak Ježíš nasytil pět tisíc lidí a viděl, že by Ho chtěli ustanovit králem. Proto odešel, aby mohl být sám s Otcem. Zástupy lidí jej hledaly a následovaly, ale Ježíš znal pravý motiv jejich dychtění:

  • Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ (J 6,26–27)

    Jejich reakce je poučná. Čím více z Ježíšova učení slyšeli, tím více reptali. Epizoda v synagoze v Kafarnaum je jen malou ukázkou reakce:

  • Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (J 6,60)

    Ježíš následovníky opět konfrontoval a výsledkem toho bylo obyčejné lidské rozhodnutí:

  • Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (J 6,66–69)

    Předtím, než jsem dostal palicí po hlavě, interpretoval jsem tuto epizodu jako krizi mezi nedostatkem oddanosti zástupů a příkladné oddanosti několika věrných. Teď jsem viděl rozdíl mezi rozhodností zástupů a vydáním se Dvanácti. Lidé v zástupu byli oddaní, ale jen do jisté míry. Písmo je dokonce nazývá učedníky. Teď jsem poznal, že si sáhli na dno svých schopností oddanosti. Na rozdíl od Dvanácti, kteří se cele vydali svému Pánu. Petr to vyjádřil slovy: „Pane, ke komu bychom šli?“ Neměli a neznali žádnou jinou alternativu, byli plně vydaní na milost Boží.

Rozhodnutí vs. vydání se

    V čem pro nás spočívá rozdíl mezi rozhodnutím a vydáním se? Pohled na to, jak naše postoje ovlivňují důležité oblasti našeho duchovního života, mi pomohl objasnit rozdíly.

    Většinou naše sekulární kultura a prostředí posuzuje hodnotu a úspěch jednotlivce podle toho, jak často zvítězí a kolik toho získá. V tomto náhledu znamená vítězství vše – a kapitulace je nemyslitelná. Dokonce i kapitulace před Bohem. Rozhodnutí, závazek, oddanost, povinnost, sliby, to vše je přijatelné, ale vzdát se, kapitulovat, je v tomto světě nejen považováno za slabost, ale i za nebezpečí, které má vliv na životní rozhodování. Kapitulace je spojena s podřízeností, poddajností, poslušností, sebezapřením, i umíráním sobě samému – naráží na naši hluchotu a zatvrzelost srdce nebo vyvolává nenávist těch, kteří jsou syceni západními standardy myšlení.

    Jednou jsem se ocitl ve velmi obtížné kazatelské službě na Havaji. Vím, že si teď řeknete, no to jsi opravdu trpěl, ale opravdu – provázely mě samé těžkosti. Po dvou letech jsem se rozhodl, že změním místo a tak jsem rozeslal své jméno skrze naši denominaci s tím, že jsem připraven na změnu. Nic se nedělo víc než rok. Jednou, když jsem opět před Hospodinem naříkal, prostě jsem celou situaci vzdal, rezignoval jsem. Řekl jsem: „Bože, chceš-li mě nechat na tomto lávovém poli po zbytek mého života, budiž, vše záleží jen na Tobě“. Neudělal jsem žádné rozhodnutí – zda zůstat nebo odejít, nechal jsem vše na Bohu.

    Věřím, že Hospodin čekal právě na tuto chvíli. Moje rozhodnutí setrvat na tom místě je dávno pryč, ale moje vydání se a oddanost Hospodinu mi otevřely dveře radosti, pokoji a efektivnosti ve službě. Pokračoval jsem na stejném místě ještě dva roky, dva roky radostné práce až do doby, kdy si mě vyžádala jiná skupina věřících. Když se dívám zpět, vidím, jaké škody jsem mohl napáchat ve své rodině, sboru a i v novém působišti, kdybych prosazoval jen svou vůli.

Bob Butler

El Camino Baptist Church

 

Článek je převzat ze stránek čtvrtletníku Zápas o duši.