Proč je hřích tak strašný?

29.04.2018 20:00

      Takovýto titulek článku by se v sekulární informační sféře nemohl objevit, protože se dnes slovo hřích ani „nehodí“ říkat. Vždyť hřích je nejen pro dnešní lidi v ČR vysmívaným pojmem z temného středověku. A na větu, že hřích je strašný, by se okamžitě objevily ostré reakce typu: „Prosím vás, o čem to mluvíte? Vždyť takový nesmysl je jen strašením a výhrůžkou z dávno překonaných dob. Uvědomte si, že dnes už žijeme v moderní době a v současnosti se u nás již naštěstí nemusí žádná křesťanská „tabu“ dodržovat.“

      A tak je dnes mravnost a její souhrn - etika považovaná jen za jakousi neurčitou většinovou společenskou shodu místního kulturního okruhu. Ve společnosti nějaké zákony být musí, ale ty se během doby mění a budou měnit.

      Jenže pokud lidská jednání nemají skutečnou mravní hodnotu a všechny činy jsou morálně neurčité, proč má to, co Bible označuje jako hříchy, tak devastující dopady na jednotlivce, rodiny a společnost i státy? Křesťané na to mají jednoduchou odpověď. Všechno co odporuje Božím stvořitelským řádům a jím daným morálním zásadám - stručně zjevených v Desateru a celkově v Bibli - nemůže přinést nic jiného než zmar. Ten někdy přichází velmi rychle, jindy postupně a někdy hodně pomalu; ale lidská jednání označovaná Biblí jako hříchy, vždycky směřují do hlubin zla a zkázy.

      To, že moderní lidé neuznávají hřích a do značné míry opustili rozlišování činů na dobré a zlé (dnes už není nic černé nebo bílé, ale vše má jen tisíce odstínů šedi) způsobilo asi i to, že se jednání hodnotí, podobně jako u soudů, hlavně podle toho, jak určitý čin lidi buď poškozuje, nebo se lidí jednotlivě nebo skupinově nedotýká. Například okradení vozíčkáře je zlo, které vyvolá pobouření, ale ošidit nadnárodní společnost (ti mají dost), nebo stát (stejně neumí hospodařit), už tolik nevadí; a nelegální stahování programů z internetu už je v naprostém pořádku. Za komunistů se říkalo: „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu.“ A to stále zůstalo v našem poškozeném vnímání poctivosti. I proto zmizelo slovo hřích nejen z dnes používaných slov, ale i z mravního povědomí lidí 21. století. Dnes už jsme tak benevolentní a shovívaví, že mnohdy již našemu otupenému svědomí není jasné, co je jen šikovným využitím nedokonalých zákonů, a co už je trestným činem.

      Svůj podíl na zlehčování pohledu na hřích má ale i církev. Písmo považuje i hříchy v mysli za stejně nebezpečné a odsouzeníhodné jako ty vykonané - např. Mat 5,21-22. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezavraždíš.“ Kdo by zavraždil, propadne soudu. Já vám však pravím, že soudu propadne každý, kdo se bez příčiny hněvá na svého bratra. Kdo by svému bratru řekl „Raka“ (prázdná hlavo), propadne veleradě. Kdo by mu řekl „Blázne“(tj. jsi popírač Boží existence – Ž. 14,1), propadne ohnivé Geheně. Nebo Mat. 5,27-28 Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš.“ Já vám však pravím, že každý, kdo hledí na ženu tak, že po ní zatouží, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Přesto začala církev spáchané hříchy rozdělovat na lehčí a těžké. Ty méně závažné prý vyřeší upřímná lítost a několik „otčenášů“ a „zdrávasů,“ za ty těžší uděluje kněz pokání – tj. nutnost kajícnosti, zpovědi a účasti na „svatém přijímání“; jakoby na odpuštění hříchu, které může udělit jen Bůh, se mohl trochu spolupodílet i člověk. V církvi se také už od 5. století mluvilo o sedmi stěžejních hříších, kterými jsou pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Ale ani tyto hlavní hříchy (říkalo se jim i smrtelné, protože se stávají vnitřní vstupní branou k duchovní smrti), se nemusí - téměř nebo vůbec - projevovat viditelně i navenek. To jasně ukazuje na to, že i nevykonaný hřích není před Bohem nijak lehčí.

      Ostatně ani hřích prvních lidí v ráji nevypadal příliš těžce. „Jen“ snědli zapovězené ovoce, takže vznikla poměrně „malá“ škoda (většina ovoce zůstala); a navíc tím přece nikomu neublížili. A přece to byl ten nejsmrtelnější hřích v dějinách světa, který uvrhl celé lidstvo do prokletí hříšné přirozenosti, do nepolepšitelné zkaženosti našeho nitra a proto i do neschopnosti morálně obstát před svatým Bohem. A tento hřích spustil tu obrovskou lavinu hříchů následujících. Všechny hříchy jsou pro svatého Boha ohavnostmi, které v Izraeli mohly být nedokonale přikryty jen smrtí a krví obětovaných nevinných zvířat. Ale tu zkázonosnost hříchu a nepředstavitelnou velikost, ale i hloubku hříšnosti, musela vyřešit až dokonalá zástupná oběť a prolitá krev Božího Syna na kříži.

      V čem si jsou všechny hříchy, tím prvním počínaje, tak podobné? Ačkoli mají naprosto rozdílné motivy, provádění i důsledky, jsou všechny hříchy v prvé řadě vzpourou proti Bohu a proti jeho svrchovanosti i lásce. Začíná to zpochybněním či popřením pravdivosti Božího slova; z toho pak pramení neposlušnost a porušování Boží vůle a jeho nařízení. A přitom lidé svá jednání nevidí jako příliš špatné. My si totiž své hříchy umíme „geniálně“ omlouvat a hledat jejich příčiny jinde než u sebe. Dobře to uměli už Adam a Eva. Adam svůj hřích svedl na Pána Boha (On mu přece dal manželku) a Eva na hada (ačkoli jí byl podřízen). A naše hříchy vidíme spíše jako malé, ale hříchy našich bližních, které ublížily nám, ty už vidíme jako veliké.

      Všechny hříchy jsou strašné v tom, že ačkoli jsou nepředstavitelně nebezpečné, my lidé nevěříme plně v jejich smrtelné účinky a jejich rizikovost podceňujeme, zlehčujeme a neuznáváme. Ale každou neposlušností a porušením Božího slova a jeho přikázání (a nic z toho Pán Bůh nepřehlédne), si proti sobě shromažďujeme Boží hněv ke dni posledního soudu. Nebezpečnost hříchu je i v tom, že je tak snadno vykonatelný, že nám většinou málo vadí - vždyť naše hříšná přirozenost s hříchy souzní a proto je často rádi vykonáme - a také to, že důsledky či trest za hříchy se většinou neobjevují hned. A hrůza hříchu je i v tom, že je dnes běžně přehlížen i v církvích, protože se v nich nebere Bible „smrtelně“ vážně, ačkoliv právě tak ji Pán Bůh nechal napsat. A tak se i lidé v církvích stále častěji nebojí hřešit, protože spoléhají na svůj „nárok na spásu“ - vždyť přece věří v Boha. Jenže mylně spoléhají na vše přehlížející Boží lásku – tedy na lacinou milost.

      Takže poukázání na to, že každý hřích je strašný, není žádným nesmyslným varováním nebo hloupým strašením, protože jakýkoli (v našich očích třeba nepodstatný) hřích je dostatečnou překážkou ke vstupu do nebeského království. A pokud i „malý“ hřích nebude odpuštěn a očištěn drahou krví Ježíše Krista, nikdo Jeho království ani nezahlédne; ale bez odpuštění a darované spravedlnosti Božího Beránka propadne věčnému odsouzení i hříšník věřící v Boží existenci. Naštěstí dosud trvá doba Boží milosti a Pán Bůh neodmítne žádného člověka, který činí pokání (tj. lituje svých zlých jednání a odvrátí se od nich), prosí o odpuštění a uvěří a přijme zástupnou ospravedlňující oběť Božího Syna.

      A proto, pokud bereme Boží slovo v Bibli vážně, „s bázní a chvěním uvádějme ve skutečnost svou záchranu.“ (Fil. 2,12) A modleme se, aby nás Pán Bůh chránil před zlem pokušení a hříchů a Duch svatý aby nám pomáhal v úsilí o posvěcený život; a to kvůli našemu Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu.

K.H.