Přemýšlení o pravdě

04.07.2015 17:29

    V souvislosti s 600. výročím upálení Jana Husa v Kostnici, který raději zemřel než by zradil to, co považoval za pravdu, jsem musel přemýšlet o tom, co vlastně dnes lidé za pravdu považují. To, že různé vnímání pravdy ovlivňuje lidské myšlení a následně i jednání, poměrně dobře popsal i třídílný film o kostnickém mučedníkovi uvedeným na přelomu května a června v ČT.

Pohled na pravdu nebyl nikdy úplně jednotný. Mnohé o tom vypovídá už dva tisíce let stará řečnická otázka Pontského Piláta při výslechu Ježíše: „Co je vlastně pravda?“ Ale dnes je skepse, když jde o poznání skutečné pravdy, ještě mnohem hlubší. Uvedu to všeobecně známým příkladem.

 

    V roce 2005 vysílala ČT v sérii televizních pořadů anketu „Největší Čech“, kde se volila největší česká osobnost naší historie a současnosti. Zvítězil v ní Karel IV. Zajímavostí bylo, že mnoho lidí zvolilo největším Čechem vymyšleného Járu Cimrmana. Není známé jak by se umístil, protože ČT ho z této soutěže vyřadila. Ale kdyby třeba vyhrál, byla by to opravdu velmi podivná volba „největšího Čecha“. Jan Hus tehdy obsadil sedmé místo za Janem Werichem. Nemám nic proti Janu Werichovi, ale pochybuji, že pokud by za dalších šest set let ještě existoval svět a český národ, že by o tomto herci kdokoliv něco věděl. Ale Jan Hus by byl stále známý a jako morální autorita by možná „přeskočil“ i některé osobnosti, které se umístily před ním.

    Přemýšlel jsem, proč lidé tehdy reagovali tímto způsobem. Volba Cimrmana byla určitě hlavně recesí a o Werichovi toho asi ví průměrný Čech víc než o Husovi, ale přesto jsem přesvědčen, že to má hlubší příčiny. Myslím, že to vychází z toho, jak dnes rozumíme (nebo nerozumíme) pravdě. Pohádka o všestranném géniovi, která je všeobecně známá z představení Cimrmanova divadla i z filmu Jára Cimrman ležící spící, je krásně oddechová; co na tom záleží, že to je fikce. A Janu Husovi, „fanaticky“ přesvědčenému o jakési pravdě, dnes lidé v podstatě nerozumí. Pravda totiž dnes není realitou, je srovnatelná s fikcí. A pro většinu dnešních lidi neexistuje žádná taková pravda, která by mohla mít větší cenu než vlastní život. Jak pak mohou Janu Husovi rozumět?

 

    Ale s různým vnímáním pravdy a pravdivosti se lidé potýkali, nevyjímaje Husovu dobu, vždycky. I tehdy vytýkali třeba Mistrovi z Husince aroganci vlastní pravdy, protože si dovolil tvrdit, že se všichni přední teologové a představitelné svaté církve mýlí, protože nestaví na učení Bible, ale na církevním právu, tradicích a řádech. Vyčítali mu také, že jeho kritika zkaženosti duchovenstva přináší špatné ovoce, protože církev špiní a štěpí. Napadali i jeho učení, protože se nedalo zařadit do oficiální koncepce církevní dogmatiky. A kárali ho i za údajnou povýšenost a nedostatek pokory, když naprosto odmítal možnost existence několika rovnocenných „pravd“, ale „vsadil“ celou svou existenci na jedinou pravdu, kterou poznal v Písmu.

    Jan Hus byl totiž naprosto přesvědčen o existenci absolutní a nezpochybnitelné pravdy, kterou nám Bůh zjevil ve svém inspirovaném slovu, jež máme zachované v Bibli. A věřil, že tahle pravda není jen pevná a jistá, ale že také přesahuje z naší časnosti do věčnosti a proto má větší hodnotu než sám pozemský život. Je pravděpodobné, že ho k tomuto pohledu na pravdu Písma inspirovaly Viklefovy spisy, ale Hus nepřijal všechny jeho závěry (např. nepřepodstatňování těla Páně apod.). Hus totiž nekázal a neučil Viklefa (ačkoliv byl z toho obviňován), ale jeho vyučování vycházelo z pravd Bible. Je také třeba dodat, že Jan Hus netvrdil, že zná a je „majitelem“ celé Boží pravdy. V této věci byl pokorný a byl ochotný nechat se z Písma poučit a přesvědčit. A pokud by se to stalo, byl připraven své učení odvolat. A právě v tomhle jeho důrazu na pravdu Písma, které je zároveň i jediným měřítkem pravdivosti (i když ještě nedospěl třeba k Lutherově poznání o spasení z pouhé Boží milosti aj.), je jeho pohled na Písmo úžasným příspěvkem k pozdější reformaci; a dodnes je Jan Hus jedním z nejzářivějších příkladů pro všechny křesťany, kteří staví na Bibli.

 

    O pohledu většiny dnešní české společnosti na pravdu jsem se už trochu zmínil. Horší je, že názor na pravdu Božího slova dnes ještě víc než před šesti staletími rozděluje i křesťany. Římskokatolická církev dodnes svůj pohled na pravdy Bible v podstatě nezměnila. Uznává sice Bibli jako základní zdroj pravdivého Božího zjevení, ale Písmo je pro ni něčím jako semínkem, z kterého učením církevních otců, výnosy koncilů, tradicí a výroky ex katedra vyrostla „Boží“ (ale spíše katolická) pravda do své dnešní bohaté a košaté podoby „jediného posvátného pokladu Božího slova“ (Katolický katechismus str. 35, čl. 95 a 97).

    Ale ještě mnohem problematičtější pohled na pravdu dnes často zaujímají podle názvu protestanské církve, ve kterých bují v různé míře liberální chápání Bible. Písmo je zde často „Popelčinou mísou hrachu smíchaným s množstvím popela“, ze kterého je potřeba zrnka hrachu (pravdy) teprve vybrat. A pravda se „vybírá“ na různých místech různým způsobem. Někde je jako pravda přijatelné jen učení zařaditelné do jejich teologického směru, nebo jejich věrouky (Bible to sice říká, ale u nás se to tradičně provádí takhle). Jinde o pravdivosti jednotlivých učení rozhodují většinové nálezy teologických komisí, koncilů, synod nebo i jednotlivých sborů (např. 2 Vatikánský koncil nebo Westminsterský katechismus říká...). Jinde se pravda určuje podle toho jak nějaké učení funguje v praxi. Buď subjektivně (já to tak cítím; nebo, přineslo mi to požehnání ap.) jinde všeobecněji (přichází tak do kostela víc lidí; nebo: náš sbor či denominace to působením Ducha společně rozpoznaly jako pravdu). Jsou i křesťané, kteří na možnost poznání jediné skutečné pravdy v podstatě rezignovali, protože říkají: „Když já respektuji tvoji víru, nezpochybňuj ty tu moji“. A pak tu jsou stále ještě konzervativní křesťané, kteří k celé Bibli - od první do poslední stránky - přistupují jako k nezpochybnitelnému pravdivému celku, stejně jako ji přijímal Hus. Do tohoto názorového směru se hlásím i já.

 

    A tak se během staletí spor o pravdu a pravdivost nijak neposunul; jen rozdílná stanoviska se od sebe ještě spíše vzdalují. Přesto jsem přesvědčen, že bez skutečně pravdy, na kterou se dá plně spolehnout v jakýchkoli okolnostech včetně smrti, nemohou lidé opravdu smysluplně žít. Nemohou se totiž obětovat a „hořet“ pro něco co je přesahuje (když podle nich nic takového neexistuje); a zbývá jim pak jen seberealizace (kariérní, sportovní ap.) nebo konzumní až vegetativní přežívání. Považuji se za velmi šťastného člověka i když ne všechno v mém životě bylo šťastné. Z Boží milosti mi darován pravdivý a pevný základ mé životní orientace. Uvěřil jsem v Ježíše Krista jako mého osobního Spasitele, byly mi odpuštěny mé hříchy a mohl jsem předat budoucí okolnosti a starosti, které nemohu ovlivnit cele do Božích rukou. A v nelehkých životních rozhodováních jsem také mnohokrát i ve své rodině prožil, jak se vyplatí poslechnout to, co nám říká Bible. Byli jsme s manželkou kdysi tvrdě přesvědčováni , abychom povolili potrat našeho mladšího syna. Dnes je právníkem, díky našemu uposlechnutí Božího slova „Nezabiješ“. A ani tragická smrt naší nejstarší osmnáctileté dcery po autonehodě nás „nesemlela“; i ona totiž vydala svůj život Kristu a proto máme neotřesitelnou naději na opětné shledání u našeho Spasitele. Bibli se dá věřit jako dostatečnému, nezpochybnitelnému a bezchybnému zjevení celé Boží pravdy, které máme dodnes k dispozici. Pravda totiž není podle mne jen slovem s pochybným významem (jinak všichni žijeme bez úniku v bezedné bažině pochybností), ale jsem si jist, že pravda (protože je zjevením Boha, který nemůže lhát a ani nechat v nejistotě) existuje. Proto věřím, že je možné poznat i vtělenou věčnou Pravdu (tj. Ježíše Krista – protože On říká: Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. J. 14,6). Tuto Pravdu je také možné hledat a z Boží milosti i najít (Žádejte a bude vám dáno; hledejte a naleznete ; a tlučte a bude vám otevřeno. Mat. 7,7). A proto je platný i známý sedmerý výrok Jana Husa o pravdě: Hledej pravdu , slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu a braň pravdu až do smrti. A pokud někdo opravdu po skutečné pravdě touží, je ochotný ji hledat a také poslouchat, měl by se svým vytrvalým hledáním začít v Bibli.

K..H.

 

 

P.S.: Při svém přemýšlení o pravdě jsem na internetu hledal i názory dnešní filozofie na pravdu. A zjistil jsem že ani v této oblasti „není nic nového pod sluncem“, jak to konstatuje už biblická kniha Kazatel. Pro někoho snad ale může být velmi stručný výtah některých těchto pohledů, které níže uvádím, užitečný.

 

    Klasickým, po mnoho staletí už nejméně od Aristotela přijímaným názorem je, že pravda a pravdivost je objektivní, prvotní a absolutní princip světa, který nás obklopuje; a jen proto ho můžeme i my pravdivě poznávat. Dnes se tomu říká učeně korespondeční pohled, tj. - poznání jsou považována za pravdivá, když korespondují (odpovídají) ověřeným skutečnostem (pravda je shoda poznání se skutečností). Lidem se ale objektivní a absolutní pravdu nedaří definovat a plně „zavřít“ do „přihrádek“ našeho poznání. Hlavně v neempirických oblastech se nedaří prokázat, zda předkládaná tvrzení o skutečnostech jsou opravdovými fakty a zda tyto fakty a jejich ověření spolu skutečně spolehlivě souvisí. A protože je v korespondenčním pohledu na pravdu příliš velký podíl objektivně neprokázaných nebo neprokazatelných argumentů (a jde tedy často o argumentací v kruhu), začali si lidé vytvářet jiné koncepty pravdy.

    Druhým pohledem na pravdivost je pohled koherenční (spojitostní, související). Tento pohled neřeší problém pravdy jako takové, jde tu hlavně o určení podmínek a měřítek, jak pravdivý výrok poznat. Za pravdivé je považováno jen to tvrzení, které věrohodně popisuje svět a které je možné bezesporně zařadit do množiny logicky správných částečných vysvětlení tvořících řetězec. Velkým problémem této teorie pravdy je ale skutečnost, že se může vedle sebe objevit několik logických a pro mnohé věrohodných řetězců vysvětlení, které se ale navzájem popírají (viz různá náboženství nebo teorie).

    Další teorií pravdy je pohled konsensuální (tj. určení pravdivosti na základě všeobecného souhlasu). Podle této koncepce je tvrzení pravdivé, pokud se na něm shodne většina kompetentních lidí (odborníků), kteří se v dané oblasti vyznají a jejichž konsensus (shoda) není vynucen mocensky. Žel, jenže už z historie víme, že hlas lidu není hlasem Božím a ani téměř všeobecný názor nemusí být pravdou (viz třeba názor na potraty).

    Jinou koncepcí pravdy je pohled pragmatický (pravda je to, co je užitečné). Idea se stane pravdou, když její funkčnost (pro celou společnost) potvrdí a ověří okolnosti. Pravdou by se tak mohla stát, tak jako kdysi v některých kulturách, třeba praxe odstraňování přestárlých. V dnešní době bychom to už ale prováděli mnohem „humánnější“ eutanázií.

    A pátou teorií pravdy je pohled redundační (nadbytečný). Je tím míněno, že pravda nemá skutečnou podstatu aby se dala popsat a poznat; a když tedy neexistuje, je zbytečné ji hledat. Podle této teorie je pravda jen pouhým subjektivním tvrzením. A všechna tvrzení proto mají stejnou „pravdivostní“ hodnotu.

 

    Jak je i z těchto různých filosofických pohledů na pravdu vidět, je zřejmé, že žádné lidské teorie a definice nejsou dostatečně průkazné; a vždycky jim musí lidé pouze věřit. A tak není víra ve zjevenou Boží pravdu v Bibli dnes už „odepsaná“; ale dá se na ni stavět, protože funguje.