Přejete sobě i jiným štestí v novém roce?

01.01.2018 20:00

      Přemýšleli jste už někdy o tom, jaké konkrétní štěstí si lidé navzájem přejí? Protože o prožívaném štěstí mohou mít lidé hodně rozdílné představy. Většinou je možná tohle přání myšleno jaksi všeobecně - ať si pod pojmem štěstí dosadí každý co sám chce. Ale přesto není od věci, zvláště na začátku Nového roku (kdy je toto rčení tak časté), se trochu zamyslet nad tím, jaký význam slovu štěstí lidé přisuzují.

 

      Na pojem štěstí neexistuje všeobecná definice. Štěstí se zdá být neuchopitelné, prchavé a přelétavé. (Co je štěstí? Muška jenom zlatá.) Navíc jsou jako štěstí chápány dva různé stavy člověka: 1/ krátký pocit radosti a blaženosti (např. po výhře v loterii) a 2/ víceméně trvalý stav životní naplněnosti. To první štěstí je většinou následkem nahodilých a nezasloužených okolností a nebývá trvalé. Na příčinách a souvislostech vedoucích k dlouhodobějšímu štěstí se však neshodnou ani psychologové a biologové. Podle některých štěstí vychází z vnitřních postojů, podle jiných je dané (i genovou) individualitou člověka. Přesto uvedu „pár“ předpokladů či podmínek, které by, alespoň podle mínění některých současníků, měly pocit štěstí způsobovat, nebo alespoň umožňovat.

 

      Tím nejčastěji zmiňovaným předpokladem pro prožívání štěstí je zdraví – proto ho každý každému přeje. Zdraví je opravdu velice důležitá skutečnost, protože nemoci, úrazy a další okolnosti postiženého člověka často velice těžce omezují a dokáží ho zbavit radosti a spokojenosti. Ale přesto zdraví není garantem štěstí. Dovolím si tvrdit, že mnoho, možná že většina sebevrahů, se k svému činu rozhodli, ačkoli neměli žádný omezující zdravotní problém. Zdraví je určitě velkým bohatstvím, ale zdroj štěstí, tj. vnitřní spokojenosti, je, aspoň podle mne, někde hlouběji.

 

     Mnoho lidí dnes vidí jako předpoklad štěstí majetek a možnost ho užívat. Žijí podle slov písně, „že štěstí je sice přepychová věc, ale prachy si za ně nekoupíš“.(Tj. „prachy“ jsou podstatnější.) Kdo jich má málo, chce víc, kdo se majetkově trochu zmůže, touží po dalším růstu;

a vlastně každý může při svém srovnávání s okolím pociťovat místo štěstí nespokojenost. Někteří hodně movití lidé si zkouší za „prachy“ koupit pocit štěstí v příjemnostech blahobytu a v možnostech dělat si co chtějí a co je zrovna napadne. Ale podle mne není opravdové štěstí tímto způsobem dosažitelné, protože neexistuje žádný „strop“ žádostivosti a lidská duše nemůže být tímto způsobem nasycena; a vždy se také najdou lidé, kteří mají víc. A proto mohou „ukázat soupeřům“, že jsou o mnoho „šťastnější“. Jenže často jsou spokojenější (tedy šťastnější) než velcí boháči lidé, kteří nevlastní mnoho.

 

      Dalším, často zmiňovaným součinitelem vedoucím k pocitu spokojenosti a štěstí, jsou vztahy lásky. Po opravdové a trvalé lásce touží většina mužů a žen, ale ne každý ji nachází a udrží. Polovina uzavřených manželství se v ČR rozvede a o rozchodech dvojic žijících spolu na zkoušku, nebo často i opakovaně „na hromádkách“, se žádné statistiky nevedou. Poškozené jsou často i vztahy mezi rodiči a dětmi i dalšími příbuznými. A bez fungujících vztahů v rodinách, je prožívání štěstí jen neuskutečnitelným snem. I dobré vztahy se však mohou nesprávným jednáním pokazit.

 

      Někteří naopak své štěstí hledají v prosazení štěstí druhých - usilují o „dobro“. Ať to stojí co stojí, „bojuji“ za mír, za záchranu přírody, světa, za lidská práva, zkrátka za dobro pro druhé. Úmysly to jsou někdy míněné upřímně, ale nejednou přinášejí zcela opačné výsledky než se očekávalo (viz např. komunizmus, téměř násilná ochrana přírody nebo migrace aj.). Snažení o dobro a o změny k lepšímu jsou samozřejmě v principu chválihodné. Ale podle jakého měřítka rozpoznat, co opravdu vede ke všeobecnému a skutečně realizovatelnému zlepšování okolností, tedy ke zvětšování všeobecného štěstí? To opravdu musí vždy dojít až ke karambolu, kterým se potvrdí lidský omyl? „Dobro“, které nevychází z pravdy, totiž přináší mnohem víc škody než užitku. Kde pravdu hledat? Věřící křesťané hledají skutečnou Pravdu a její principy v Bibli.

 

      Vzácností však nejsou ani lidé, kteří štěstí neřeší a v podstatě nehledají. Snaží se žít odpovědně své obyčejné životy, netrápí se sny o tom „co by kdyby“ a neuhýbají před problémy a normálními povinnostmi. Tak své životy prožívá např. mnoho maminek, ale i dalších lidí. A nezdá se, že by tito jedinci byli nešťastnější než ostatní; stav dlouhodobé spokojenosti je u nich možná i častější. Všimli si toho i někteří filosofové, když napsali: „Štěstí je odměnou těch, kteří ho nehledali,“ nebo „Štěstí neplyne z úplné svobody, ale z přijetí úkolu“. Tento postoj se už začíná podobat pojetí spokojenosti - štěstí, který můžeme vysledovat v Bibli.

 

      Pro někoho může být překvapením, že v Bibli se slovo štěstí téměř nevyskytuje. Jedinou výjimkou je sedmý Jákobův syn, pojmenovaný jménem Gád (štěstí, štěstěna). To jméno potom nesl i kmen jeho potomků, který je jedním z dvanácti izraelských pokolení. O štěstí (tj. nahodilých příznivých okolnostech, či blažených pocitech tohoto druhu) Bible nemluví,protože každé skutečné dobro, příznivý a trvalý prospěch, nebo to, co vedlo k správnému cíli, je umožněno a způsobeno Boží svrchovanou mocí a milostí. Vše dobré má původ v Bohu; a proto přináší moudré Boží úmysly a jednání užitek pro současnost i budoucnost a mají požehnaný dopad (radost a spokojenost) i na lidské životy; a oproti jen tělesné blaženosti mají i duchovní přesah. V Bibli se sice zmiňuje i možný úspěch a zdar hříšníků. Ale ten je nejistý a jen dočasný, protože mimo Boha není možná blaženost trvající do věčnosti. Starozákonní i novozákonní věřící lidé proto netoužili po pocitech, ale po požehnání. A to je umožněno poslušností a trvalým podřizováním Boží vůli. A požehnání je reálnou skutečností i za velmi nepříznivých okolností, jak nám dokazují životy požehnaných lidí, jakými byli třeba Josef Egyptský nebo David. Proto otázku pouhého pocitu pozemského štěstí takoví věřící lidé neřešili. Věděli, že skutečný a přetrvávající zdar a požehnání je spojen se stavem poslušnosti a blízkého vztahu s Bohem a jeho Mesiášem. Tento vztah je důležitější než pocit štěstí. A mnozí starozákonní věřící a později také křesťané, obětovali raději svůj život, než by se tohoto vztahu vzdali. Dovolte k tomu přidat ještě citát: Štěstím je, když člověk může žít pro to, za co je ochotný zemřít.“ A to je ještě nejméně o jeden stupeň vyšší úroveň jednání (ale také spokojenosti) vyplývající z uskutečňování svobodně přijatého úkolu, než prožívá předcházející podskupina.

 

      A protože byli věřící zaměřeni tímto směrem, tak v Bibli přání štěstí nepoužívali. Přáli si důležitější a trvalejší věci a skutečnosti. Nejčastějším zmiňovaným přáním v Bibli je pokoj (h. šálom, ř. eiréné) a tento pojem znamená víc než pouhou nepřítomnost války, zmatků, nebo napětí a nepokojů. Jde o stav vnitřního míru a bezpečí, který je umožněn nenarušeným vztahem s Bohem. Ten se pochopitelně projevuje i navenek do nejrůznějších oblastí a vztahů. A tento vnitřní pokoj, který by se trvale projevoval mezi jednotlivci, ve společnosti, ale i mezi národy, je i dnes velmi chybějícím „zbožím.“ Kéž bychom tento pokoj měli alespoň my a byli i jeho šiřitelé!

 

      Dalším, zvláště v NZ epištolách často opakovaným přáním, je milost milosrdenství od Boha. První slovo znamená nezasloužený projev (dar) přízně a druhé slitovný (a opět nezasloužený) čin pomoci. My lidé jsme zcela závislí na Božím jednání a na jeho milosti a milosrdenství. Vlastním úsilím nemůže nikdo z lidí překonat svou hříšnost; proto musel Pán Bůh poslal na svět Spasitele a uskutečnit skrze jeho oběť na kříži i záchranu. Ale bez Boží milosti a milosrdenství si ani křesťané nejsou sami schopni svoje spasení udržet. Velice proto děkujme … tomu, který je mocen vás (i nás) zachovat bez klopýtnutí a postavit bezúhonné a s veselím před svou slávu ...(Ju. 24)

 

      A tak na závěr mé úvahy o štěstí přeji všem, kteří dočetli až sem, do Nového roku požehnání od našeho nebeského Otce a našeho Spasitele Pána Ježíše Krista; a hojnost Božího pokoje, milosrdenství, milosti a radosti v Duchu svatém!

 

K.H.