Pravé očekávání

19.12.2011 00:16

    Filipským 3,20-21: „Vždyť naše občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme Zachránce, Pána Ježíše Krista, který přetvoří tělo naší poníženosti ve stejnou podobu těla jeho slávy působením, kterým je mocen si také všecko podmanit.“

    Při psaní diplomové práce se mi dostala do rukou kniha od jistého Dragoslava Slejšky s názvem Společenská podstata ethiky. Vydalo ji v 50. letech Státní nakladatelství politické literatury – to samo postačí, aby si člověk udělal představu, co a jakým způsobem se v ní rozebírá. Ryzí komunistická propaganda se vším všudy. Ocituji zde krátký úryvek:

 

    "Máme před sebou vysoký ideál: svou tělesnou a duševní prací, rozvinutím všech nespočetných schopností pracujících vybudovat společnost, v níž na základě společenského vlastnictví budou všichni žít šťastně a blahobytně, bohatým kulturním životem. Jak uboze a chudokrevně vedle toho vyhlíží iluse věčného života v náručí boží.“*

 

    Při čtení této pasáže jsem se musel smát. Jak by mohlo něco tady na zemi vzbuzovat větší naděje a očekávání než život v nebi s naším nebeským Otcem? Žádný křesťan by jistě neřekl, že vyhlídka věčného života v náruči Boží působí uboze a chudokrevně. Ale pak jsem se musel trochu zamyslet. Slovy bych ihned vyznal, že to, co bude v nebi, je mnohem lepší, než to, co je tady na zemi. Nakolik tomu však odpovídá můj život, to, oč usiluju, to, jak trávím čas? Neříkají moje činy a moje trávení času, že mi to, co je tady na zemi, připadá vlastně lákavější než vyhlídka na život v nebi s Pánem? Smích mě ihned přešel, protože mi bylo okamžitě jasné, že až příliš často odpovídá můj život postoji, který ve své knížce vyjádřil ten zarytý komunista.**

 

    Očekávání věčného života má Kristův služebník spojený buď se smrtí, nebo s vytržením. Jak píše apoštol Pavel: „Nebo sám ten Pán s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe, a mrtví v Kristu vstanou nejprvé. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky se Pánem budeme. A protož potěšujte jedni druhých těmito slovy“ (1. Tes. 4,16-18). Myšlenka na příchod Pána Ježíše má být pro nás potěšením. Skutečně se těšíme na příchod Pána Ježíše? Nebo bychom tady na zemi předtím ještě rádi zkusili a zažili to či ono? Kde si ukládáme poklady?

 

    Vraťme se k verši týdne. Jak moc dychtivé je moje očekávání druhého příchodu Pána Ježíše, toho dne, kdy „zatroubí [polnice], a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme“ (1. Kor 15,52b)? Apoštol Petr o tom píše: „Nového pak nebe a nové země podlé zaslíbení jeho čekáme, v kterýchž spravedlnost přebývá. Protož, nejmilejší, takových věcí čekajíce, snažtež se, abyste bez poškvrny a bez úhony před ním nalezeni byli v pokoji“ (2. Pt 3,13-14). Jak moc se snažíme, abychom byli před Pánem bez poskvrny? Nejedná se jen o očištění jeho krví, i když to je to nejdůležitější. Toto však apoštol psal již spaseným, krví obmytým křesťanům. Pro očekávání příchodu Páně máme však usilovat o svatost a dokonalost. Každý, kdo správně očekává, toto činí a o toto z milosti Boží usiluje.

 

    Apoštolové jsou vůbec příkladem správného očekávání. Věřili, že se Pán Ježíš vrátí již za jejich života. Takový postoj máme mít i my, křesťané žijící 2.000 let po nich (tím spíš, že již to je 2.000 let). A toto očekávání je vedlo do aktivní misijní činnosti, protože věděli, co příchod Páně znamená – že přijde též Boží hněv na vzpurné lidstvo. Ve svém prvním kázání Petr vyzýval posluchače k pokání: „Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů, a přijmete dar Ducha svatého. Vámť zajisté zaslíbení to svědčí a synům vašim, i všechněm, kteříž daleko jsou, kterýchžkoli povolal by Pán Bůh náš. A jinými slovy mnohými osvědčoval a napomínal, řka: Oddělte se od pokolení toho zlého“ (Sk 2, 38-40). Petr vyzýval posluchače, aby se skrze pokání oddělili od pokolení, na které přijde pro neposlušnost Boží soud. To platí i pro nás. Po příchodu Pána přijde i soud na svět; náš úkol je lidi ve světě varovat, aby činili pokání a byli Boží milostí od trestu uchráněni. Naše misijní aktivita také odráží to, zda správně očekáváme příchod Pána Ježíše Krista.

 

    Pozná mé okolí na mých skutcích, na mé misijní aktivitě a na mé snaze o neposkvrněnost, že očekávám, až Pán Ježíš promění moje tělo a pak budu navždy s Ním? Každý ať zkoumá sám sebe; já o sobě dobře vím, že to se mnou nevypadá moc dobře, a mluvím především k sobě. Musím přiznat, že kdyby mi připadal věčný život skutečně o tolik lákavější, než věci tady na zemi, které můžu mít hned a nemusím na ně čekat, můj normální den by asi vypadal trochu jinak. Asi bych nezahodil vše, co mám a nepřestal dělat všechny věci, které dělám. Ale více bych se zamýšlel nad tím, zda mi to či ono skutečně prospívá, zda si tím či oním ukládám poklad v nebi. Více bych žil postojem apoštola Pavla „vše je dovoleno, ale ničím se nenechám zotročit“ a více bych utíkal před věcmi, u kterých mi hrozí, že mě zotročí a já je nebudu schopen opustit, až přijde čas. A na základě toho bych nejspíš skutečně musel některé věci zahodit a něco přestat dělat (a něco jiného zase začít dělat).

 

    Těch "bych" je až příliš mnoho. Když píšu tyto řádky, uvědomuju si, že právě teď je potřeba učinit rozhodnutí. Rozhodnutí očekávat příchod Pána Ježíše tak, jak si to On přeje, a uspořádat si priority podle Jeho priorit. A činit znovu to správné rozhodnutí, kdykoliv ochabnu. Kéž je nám Pán milostiv a dá nám do srdce takový postoj, který si on sám přeje. Neboť je to Bůh, který působí, že chceme a činíme, co se Mu líbí.

M.H.

 

* Viz SLEJŠKA. D. Společenská podstat ethiky: Úloha náboženské a positivistické ethiky u nás. 1. vydání. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1956, s 261. Jedná se o doslovnou citaci, proto jsem ponechal ve slově Boží malé b.

** Nejde o ony komunistické teze o společenském vlastnictví, ale o postoj, že to, co je tady na zemi, je lákavější a lepší než to, co bude v nebi.

 

 

Články mládeže