Oč usiluje pravá láska

07.01.2012 00:06

1. Korintským 13,13: A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

    Jedna známá píseň skupiny Beatles nese název All you need is love (vše, co potřebuješ, je láska). Závěr jedné z nejznámějších kapitol Bible se aspoň na první pohled zdá být s tímto poselstvím v souladu. Láska je na křesťanství to nejdůležitější. V tom by se shodli všichni křesťané. Přesto by měl křesťan vnímat, že je rozdíl v tom, jak pojímal lásku John Lennon a apoštol Pavel. Jejich slova mohou znít podobně, ale v praxi je zde podstatný rozdíl. V čem tedy ona diference spočívá, když si oba stojí za tím, že láska je to nejpodstatnější, to největší v životě?

    Podívejme se na obsah 1. listu Korintským, tedy toho listu, který obsahuje onu známou kapitolu, jež se celá zabývá láskou a detailně ji popisuje. Když si jej pročítáme, zjistíme, že tento dopis Pavel psal v určité reakci, a to jak na předchozí dopis od Korintských, tak na situaci ve sboru, o které se dozvěděl (viz 1. Kor 7:1, 5:1, 1:11). Řeší v ní rozličné praktické otázky – rozdělení ve sboru, morální selhání členů, otázku manželství a jiné. 13. kapitola navazuje na pojednání o duchovních darech (v té době zřejmě pro sbor aktuální téma), kdy je vysvětluje a dává do správného kontextu – tedy lásky, která je to největší a nejdůležitější.

    Je vcelku zajímavé, že tak důležitou věc si apoštol Pavel nechal téměř až na konec listu. Proč nezačal hned od začátku? Proč nenapsal něco ve smyslu: „Vím, bratři a setry, že máte ve sboru nějaké problémy a nějaké otázky, ale víte, to nejdůležitější v životě je, abychom se milovali, láska je to nejdůležitější, bez ní je všechno zbytečné a bez ní nic nejste. Láska je trpělivá...“ a následně by celý dopis obsahoval detailní popis lásky, takže by celý 1. list Korintským byl rozšířenou verzí 13. kapitoly? Tak to ovšem není. Tento list se o lásce zmiňuje mimo 13. kapitolu jen 2x. Znamená to tedy, že láska není tak důležitá? Slovy apoštola Pavla: Naprosto ne! Ale něco nám to říká o podstatě lásky. Na konci listu on sám Korintským říká: "Moje láska je se všemi vámi v Kristu Ježíši" (1. Kor 16:24). Vidíme, že láska byla Pavlovým motivem napsat tento dopis. Přesto tento list není zrovna chlácholivé počtení. Někdy je Pavel i dost přísný (zejména v prvních 6 kapitolách).

     Apoštol Pavel měl totiž v pořádku priority. Šlo mu hlavně o duchovní prospěch Korintských. Věděl, že „dílo každého se stane zjevným. Ten den je ukáže, neboť se zjeví v ohni, a oheň vyzkouší dílo každého, jaké je Jestliže někdo na tomto základě vystaví dílo a ono mu zůstane, dostane odměnu, jestliže mu jeho dílo shoří, utrpí škodu; sám se sice zachrání, ale jako skrze oheň.“ (1. Kor 3:13-15) A záleželo mu na tom, aby dílo jeho milovaných neshořelo, ale aby obstálo. To bylo pro něj to nejdůležitější. Ne, aby se Korintští cítili vždycky příjemně (v 2. listu do Korintu píše dokonce i o zármutku podle Boží vůle) nebo aby si za každou cenu udrželi dobré vztahy mezi sebou (vždyť v 5. kapitole vyzývá sbor k vyloučení nekajícího hříšníka). A věděl, že když je nenapomene a že když v Korintu nevyřeší všechny problémy, které měli – rozdělenost, tolerance k hříchu, spory mezi bratry a další – pěkné řeči o lásce jim nepomohou. Nedokázal zametat tyto věci pod koberec; naopak, jeho láska ho vedla k tomu, aby Korintské s tím vším konfrontoval. Uvědomoval si, že i kdyby se povedlo to všechno zamést pod koberec a žít s hříchem dál jakoby nic, u Božího soudu jednou stejně všechno vyjde najevo, a pak celé dílo shoří.

    Jak je to s námi, křesťany 21. století? Jistě nám záleží na prospěchu našich bratří a sester – otázka ovšem je, na kterém. Primárně na tom duchovním, nebo na tom tělesném? Často to bývá to druhé. Zdánlivě je pro druhé prospěšnější, když je nenapomínáme, když je nekonfrontujeme s hříchem, a místo toho jim nabízíme chápavé naslouchání bez patřičné biblické reakce. Pak přece nehrozí, že se bratr/sestra urazí a přestane s námi mluvit či dokonce odejde ze sboru. A možná, že si to později nějak uvědomí, že něco není v pořádku...

    Apoštol Pavel jednal jinak. Věděl, že takové schovávání hlavy do písku nikam nevede a sourozencům v Kristu nepomůže. Měl vždy na mysli, že první je prospěch duchovní, pak až prospěch tělesný. Napomínání je z tělesného pohledu jistě nepříjemné, někdy se může zdát i škodlivé („kdybychom to nechali být, tak by ten člověk k nám do sboru pořád ještě chodil“), ale z duchovního pohledu je mnohdy nezbytné. Vždyť je zde přece naděje, že bratr bude činit pokání, postaví se znovu na správný základ a znovu ponese ovoce Ducha svatého – a pak bude sklízet v nebeském království hojnou odměnu (a nejen v nebeském království). Když nenapomeneme, je riziko, že si bratr nikdy neuvědomí, že je něco špatně, nic se sebou neudělá, tím pádem nic nebude sklízet - a celé jeho dílo shoří. Nemluvě o tom, že to s ním půjde k horšímu ve všech směrech i v tomto životě.

    Pravá láska není krátkozraká. Hledí dál než je horizont tohoto života. Záleží ji na tom, aby měli ostatní co největší odměnu v nebi (ovšem na druhou stranu to vůbec nevylučuje, že pravá láska pomáhá v naprosto tělesných záležitostech – když mě třeba bratr požádá, abych mu pomohl házet sníh, nemohu ho odmítnout s výmluvou, že mu mám přece pomáhat hlavně v duchovní oblasti). Proto potřebuje moudrost a rozpoznání, co k tomuto cíli slouží a co nikoliv. Porozumění, laskavost, udržování dobrých vztahů – to všechno je správné a užitečné, ovšem někdy, když zůstane jen u toho, způsobí  to nemalé škody. Když je někdo v hříchu, nepomůže mu ani sebedelší naslouchání se sebevětším pochopením, jak to má těžké. Pomůže mu jenom pokání. Když ho k němu nevedeme, přes sebelepší úmysly mu svým nasloucháním spíš uškodíme - takové naslouchání často vede k tomu, že se dotyčný člověk ve svém postoji a jednání jen utvrdí.

    Láska apoštola Pavla je jiná než láska propagovaná Beatles. Není nekonkrétní, abstraktní, zaměřená na dobré pocity, tolerantní k hříchu. Ke které lásce má blíž ta naše láska?

 

MH