O přímé úměrnosti

02.09.2017 20:00

         Ne, nebojte se; nezačnu na sborových stránkách probírat matematiku. Ani na to nemám, protože z „matiky“ mi ze školních let zůstalo v hlavě jen o málo víc než násobilka a trojčlenka. Přesto chci v tomto článku přímou úměrnost využít, protože platí nejen v mnoha oblastech materiálního a běžného lidského života, ale platí stejně spolehlivě i v duchovní oblasti.

     Definice přímé úměrnosti říká, že to je taková závislost jedné veličiny na druhé, že zvětšením veličiny na jedné straně se zvětší i veličina na straně druhé. Praktickým příkladem je třeba nakupování: čím víc zboží si naložíte v supermarketu do nákupního vozíku, tím větší obnos peněz pak zaplatíte u pokladny. A to platí i v opačném směru této souvztažnosti. Když jsou zmenšovány hodnoty na straně jedné, méně hodnot pak logicky najdeme na straně druhé. Uvedu to na dvou příkladech.

 

Úpadek morálky s následkem nerespektování zákonů ve společnosti.

    Je všeobecně známou skutečností že morální hodnoty jsou opouštěny zvláště v zemích, kde roste sekularizace (zesvětštění) společnosti. V tom je ateistická ČR na špici. A můj optimismus na úroveň morálních hodnot u nás nahlédnutí do statistik ČR za rok 2016 nezvýšilo; z nichž uvádím:

a) Manželství. Loni jich bylo uzavřeno 50 tisíc a 25 tisíc se jich rozvedlo. A přitom počet rozchodů mužů a žen žijících v jedné domácnosti, kteří raději do tohoto svazku ani nevstoupili, je neznámý. A mimo manželství se u nás narodilo téměř 49% dětí.

b) Potraty. Za posledních třicet let jejich počet klesl; ale důvodem není vyšší morálnost, ale dostupnější antikoncepce. Přesto bylo evidováno přes 20 tisíc potratů (ukončeno tak bylo každé páté těhotenství), a tak se nenarodil stejný počet lidí jako jich žije třeba ve městech Kutná Hora, Blansko nebo Náchod. Je to za rok téměř 40 krát víc zmařených lidských životů než při autonehodách. A to ještě statistiku utracených plodů silně zkresluje „antikoncepce“, která oplodnění nezabraňuje, ale už oplodněná vajíčka zabíjí.

c) Vězeňství. Podobně neutěšená fakta informují o stavu v našich věznicích. Ačkoli bylo na začátku roku 2013 v důsledku amnestie prezidenta Klause z přeplněných věznic (přes 22 tisíc vězněných) propuštěno skoro 30% vězňů, během tří let už máme věznice opět přeplněné na stejnou, asi 110% naplněnost.

d) Kriminalita. Zde vývoj vypadá zdánlivě nadějně: Počet nahlášených trestných činů v posledních letech mírně klesá; což je ovšem v rozporu s plnými věznicemi. Je tedy otázkou, proč to tak je; na příklon lidí k morálnějšímu jednání to nevypadá. Pravděpodobnější odpovědí je přechod inteligentnějších pachatelů na jiné kriminální aktivity (podvody prostřednictvím moderních technologií, ovlivňování zakázek, drogový „průmysl“, „praní“ špinavých peněz i velké „tunely“ aj.), které policie zatím neumí tak dobře stíhat. A nahlášení ubývá asi hlavně proto, že nemálo poškozených trestné činy neoznámí – došli k závěru, že jim policie stejně nepomůže.

 

      To, že morální úroveň a respekt k zákonům v ČR neroste, naznačují i stále se opakující nemorální až kriminální jednání i našich vrcholných politiků a podnikatelů. Proč by potom měli zákony dodržovat ti dole? Je to důsledek přímé úměry: Čím více je zpochybňována a odmítána lidská morální odpovědnost před Bohem, tím větší je úpadek morálky. Respekt před právem, nebo obavy z postihů (když je malá vymahatelnost spravedlnosti) dobrovolnou podřízenost a poslušnost Boha a jeho zákonů nenahradí. Státní instituce a policie nemohou vše uhlídat. A když se lidé nepodřídí Bohu, proč by se měli podřizovat zákonům Desatera? Nemálo lidem jsou všechny zákony k smíchu a sami před sebou si umí všechno omluvit; a tato bezpáteřní „svoboda“, kterou si nenechají vzít, vede k morální devastaci společnosti.

 

Snižující se morální důvěryhodnost církví.

      I v dnešních církvích vede opouštění biblických standardů k následné přímé úměrnosti důsledků, které to nutně přináší. Protože co jiného způsobilo, že dnes u nás, v kdysi křesťanstvím zasažené zemi, jsou počty všech praktikujících křesťanů (včetně římských katolíků) už jen snadno přehlédnutelnou menšinou? Způsobily to prý moderní společenské a ekonomické změny, čtyřicet let komunistického útlaku a sekulární vzdělávání. Je jisté, že i tyto vnější vlivy se staly v církvích „sítem“, kterým mnoho „křesťanů“ propadlo. Ale „odliv“ věřících pokračuje i po politické změně před sedmadvaceti lety, od které už víra není používanou překážkou uplatnění. Dnes už se duchovní úpadek nedá tak snadno svést jen na vlivy zvenku. Proč je dnes tolik lidí pokládajících se za křesťany spokojených se svou pouze formální vírou, tj. projevující se jen vnějšími znaky bez vnitřního obsahu? Proč si věřící tak často berou nevěřící? Proč děti z rodin, které se pokládají za křesťanské, tak často opouštějí církve i víru? Proč už jsou i mezi mladými křesťany dvojice začínajících sexuální život až po svatbě „bílými vránami“? A proč už dnes nejsou ani v církvích rozvody výjimkou? Nebo: Proč je takový nedostatek kazatelů a farářů, že v tolika církvích do této oblasti musela proniknout feminizace? Proč je v církvích nedostatek ochotných lidí, kteří by se zapojovali do sborových aktivit? A proč tolik lidí, kteří uvěřili „ze světa“, časem od církve odpadá? Na tyto a další otázky určitě neexistuje jediná a na vše platící odpověď, která by tak palčivé problémy dokázala prakticky vyřešit. Přesto se pokusím o odpověď, která podle mne ukazuje na základ tohoto problému. Hlavním problémem nejsou vnější okolnosti, ale vnitřní skutečnost - duchovní slabost církví a věřících.

 

Tím hlavním důvodem tohoto úpadku a jejích následků je ztráta skutečné bázně před Bohem.

        Z této příčiny ztratila ve středověku katolická církev svůj morální kredit tím, že se tehdejší duchovenstvo nebálo (kvůli svému postavení i tradicím) jednat proti jasným Božím normám a příkazům. To pak vedlo k reformaci. Ale i teologové protestantských církví, zhruba od doby před dvěma stoletími, se nebojí stále víc zpochybňovat pravdivost Božích výroků a učení Bible; a v tomto směru katolickou teologii ještě v mnohém předčí. Ale ztráta bázně před Bohem a jeho slovem vede od údajné nezávislosti a svobody v oblasti myšlení k praktické neposlušnosti a hříchům. A to přináší vždy přímo úměrné následky, které ovšem máme v Bibli už dávno popsány (např. Deut.28k., Př.14,27 a 34 aj.).

      Proč je bázeň před Bohem (má blíže k respektu a úctě než ke strachu z Boha) tak důležitá? Protože je počátkem moudrého jednání (Žalm 111,10). A pošlapání Boží bázně nemůže vést k ničemu jinému než k pyšné svévoli, která ovšem časem přináší své rozvratné ovoce.

       Co je tedy měřítkem lidské bázně před Bohem? Už to bylo naznačeno: Je to vztah k Bibli. Do jaké míry ji jednotlivci i církve přiznávají autoritu a pravdivost, do té míry jim to umožňuje podřizovat se jejím normám a příkazům. Jak by mohl někdo cítit před kýmkoli opravdovou bázeň (a úctu), když neuznává pravdivost jeho slov a překračuje jeho příkazy? Proto nedostatek bázně (tj. respektu) k Bohu a jeho slovu vede automaticky k nepodřizování se, tedy k neposlušnosti. A z neposlušnosti Božího slova všechny ty výše zmíněné problémy dnešních věřících, církví i společnosti, pramení. Proto si křesťanský liberalismus, snaha zalíbit se sekulárnímu světu, zvěstování jednostranného evangelia tolerantní Boží milosti (bez zvěsti o Božím soudu a věčném zatracení), „progresívní“ křesťanství, atd., atd., nutně vybírá z Bible jen to, co se hodí. Jenže Bible je nedělitelný (ale také nedoplnitelný) celek Božího zjevení lidstvu. Máme jen dvě možnosti: Buď ho bereme celé jako nezpochybnitelnou autoritu, nebo z něho jako z „domečku z karet“ začneme buď vytahovat „nedůležité karty“, nebo začneme přistrkávat (podle dnes většinově uznávaných „správných“ názorů) ty podstatnější. Ale počáteční vytahování i doplňování i „málo kartami“ vede k pokračování až do chvíle, kdy se celý domeček zbortí. Ale dost všeobecných pohledů okolo.

       Jak to vypadá s přímou úměrností v mém i ve tvém duchovním životě? Určitě i tady neúplatně funguje. Co člověk rozsévá, to bude i sklízet. Máme před svrchovaným Bohem dostatečnou bázeň, která se projevuje tím, že se „třeseme“ před Božím slovem, tj. nedovolíme si ho zpochybňovat, „vylepšovat“ a hlavně překračovat a porušovat? Kéž nám dá náš Pán milost, aby bázeň před Bohem, projevovaná poslušností Písma, byla v našich životech skutečností, která se neztrácí, ale roste. Jen tímto způsobem, alespoň podle mého mínění, se mohou duchovně uzdravovat jednotlivci, rodiny, sbory, církve a i národy, jak nám to v historii ukazují radikální morální proměny po velkých duchovních probuzeních.

 

 

K.H.