Největší dar

01.12.2020 20:00

Opět tu je předvánoční adventní období, kdy lidé začínají stále víc myslet na vánoční dárky a dary. Kvůli pomalému ústupu druhé vlny covidu-19 nás letos navíc omezuje nouzový stav, takže se nedalo nakupovat v kamenných obchodech. Nákupy dárků se tak přesouvaly a přesouvají do objednávek přes internet. Bez shánění „skvělých“ darů si už dnes lidé neumějí Vánoční svátky představit.

Když se ve svých vzpomínkách přesunu do poloviny minulého století, bylo to s dárky pro mne a mé tři sourozence mnohem skromnější. Většina našich dárků byla velmi praktická, takže jsme většinou dostávali pod stromeček věci, které by nám rodiče stejně museli koupit. Zbytnými dárky pro „radost“ tak byly většinou jen knížky, pamatuji si i stavebnici „Merkur“, nebo lyže, které jsem si velmi přál. Co je však zajímavé, že nám tyto (ve srovnání s dneškem) chudé obdarování, přinášelo možná víc radosti, než dnešním dětem, které už někdy neví, co si ještě vymyslet a přát. Rodiče nám tehdy nemohli dát mnoho; ale věnovali nám dostatek lásky, zájmu, a i v těch dárcích nám dali maximum toho, co mohli.

Ono je totiž vždy velmi ošemetné ohodnotit jakékoli dary. Nejvíc záleží na tom, jaké měřítko si nastavíme. Dají se dary poměřovat podle jejich ceny? Někdo to dělá. Já však pochybuji, že existuje přímá úměra mezi vynaloženými penězi a spokojeností pod stromečkem. K uspokojení obdarovaného má určitě blíže „trefa do jeho přání“. Když se však dar a přání mine, nebo dar nesplní očekávání, může to přinést i výčitky a hádky. Ale i perfektní dary mívají slabinu, a tou je dočasnost věcí. Část darů se rychle omrzí, na jiné se rychle zvykne a některé se zanedlouho rozbijí; a jen málokteré přinášejí radost třeba ještě po půl roce.

Zdá se tedy, že ty největší a nejlepší dary můžeme jen málokdy dostat na Vánoce. Největší a trvalou radost a vděčnost v nás totiž vyvolávají hlavně ty skutečnosti, které změnily náš život. Například, když kvůli nám někdo naprosto dobrovolně něco „obětoval“. Takové oběti kvůli nám přinášeli třeba naši rodiče. Někdy to mohou být i zachránci životů, nebo lékaři apod. Jako příklad opravdu „velké oběti“ uvedu, když někdo „daruje“ svou zdravou ledvinu potřebnému, protože ho má rád. Na takové věci se nedá zapomenout a vždy to bude vzbuzovat v „obdarovaných“ velikou vděčnost a radost. Dary tohoto druhu se s darovanými auty, briliantovými prsteny, nebo drahou dovolenou v cizině nedají srovnávat.

A protože jsme na křesťanských stránkách a žijeme v době adventu, dostáváme se k významu Vánoc. Advent (adventus = příchod) totiž není jen připomínkou že se blíží Vánoce, kdy si křesťané připomínají dar narození Božího Syna, Ježíše Krista v Betlémě. Ale bez Velikonoční Ježíšovy vykupující smrti na kříži, bez Ježíšova vzkříšení z mrtvých, bez Jeho nanebevstoupení a bez očekávání Spasitelova druhého příchodu na zem - ne už jako bezmocného dítěte, ale jako soudce a Pána pánů a Krále králů - by vzpomínat na narození v Betlémě, bylo stejně zbytečné, jako na narození jiného chudého dítěte. Jenže právě v Ježíši z Nazaretu dal Bůh lidstvu nepochopitelně veliký dar. Zmínil jsem darování zdravé ledviny tomu, kdo ji potřebuje. Je to velká oběť a je ji možné dát jen z lásky. Neumím si představit, že by někdo dal potřebnou část sebe (ledvinu) tomu, kdo ho odmítá a kdo ho nenávidí. Jenže právě to (a ještě ve větší míře než v uvedeném příkladu) udělal Bůh v daru svého milovaného Syna. Poslal ho do lidského hříchu a bídy, aby se obětoval cele a zemřel. Jen Bůh v lidském těle mohl svou smrtí zajistit vykoupení z prokletí lidské hříšnosti a umožnit lidem návrat k už v ráji ztracenému vztahu s Bohem.

Žel, pyšní a hříšní lidé tuto nabídku odmítají. Zavrhují ji hlavně proto, poněvadž nemohou připustit existenci někoho, kdo bude spravedlivě soudit jejich jednání. To by narušilo jejich „svobodu“ dělat si, co se jim zachce. A proto je tolik lidí, kteří nenávidí jakoukoli víru a jakékoli věřící. Další sice nereagují agresivně, ale Boží nabídku v Kristu také opomíjí. Říkají sice, že také „věří“, ale vlastně se spokojili se zbytky náboženské rodinné tradice; ale Boha a jeho slovo neposlouchají a často ani neznají. A jiní v otázce víry vědomě zaujímají agnostický postoj: Kdo ví, jak to s Bohem vlastně je; já neříkám ani ano, ani ne. Jejich postoj je zdánlivě neutrální, ale jejich jednání se od zřejmých ateistů neliší. I oni Boží nabídku nepřijímají.

A tak je největší Boží dar lidstvu – spasení skrze Ježíše Krista – o Vánocích překryt konzumem, tradicemi, barvotiskovými ozdobami a „dárkonosičem“ Ježíškem a dárky.

Naštěstí svrchovaný Bůh „zná ty, kdo jsou jeho“ a dokáže je svým časem přitáhnout k Spasiteli hříšníků. Udělal to i se mnou. Od doby, kdy jsem na 2. vánoční svátek v modlitbě vyznával své hříchy, uběhlo už téměř 55 let. Tehdy jsem odevzdal Pánu Ježíši svůj život a přijal ten největší dar, jaký může člověk na této zemi dostat - očištění od hříchu, proměnu srdce a dar věčného života – a to vše kvůli Boží milosti v Kristu. A moje radost a vděčnost za Boží nezaslouženou milost a lásku „nevybledla“ ani po tak dlouhé době. Byly to ty nejlepší Vánoce mého života.

A pokud chce někdo i o těchto Vánocích dostat dar, z kterého se bude trvale radovat a na který do smrti nezapomene, začněte se za dar spásy modlit. A případně kontaktujte některého zralého věřícího, který má vaši důvěru. Protože Pán Ježíš Kristus nikoho, kdo k němu upřímně volá, neodmítne, ale přijme ho.

 

K.H.