Milujete Ježíše nebo svůj hřích?

22.12.2011 16:24

Základní otázka křesťanského života

    Co byste řekli věřící ženě, která vyznává, že je věřící, ale není ochotná odpustit? Jak byste se zachovali vůči muži, který sice vyznává, že má problém s alkoholem, a lituje toho, ale týden co týden vyznává stejný hřích? Jak můžeme prokazovat biblickou lásku v církvi člověku, který sice přichází neděli co neděli do církve, ale nejvíce jej zajímá vydělávání peněz a to, jak si je co nejlépe užít?

    Ptát se na otázky, které se týkají vztahu ostatních k Bohu, je jedna z nejobtížnějších věcí. Je to obzvláště těžké, když je třeba řešit situaci člověka, který se nachází ve složité a ne zrovna příjemné situaci, jejíž příčinou je život v hříchu.

    Současné evangelikální prostředí považuje nutnost řešit podobné problémy biblickým způsobem a současně zkoumat pravost víry v lepším případě za nevhodné a v horším za projev nelásky. Ale protože miluji Boha nadevše a mám ostatní lidi rád, zoufale toužím po tom, abych mohl ostatním pomoci růst v poznání Pána Ježíše Krista a v lásce k Němu. Během let se potýkám s tím, jak bych měl nejlépe sloužit těm, kteří zápasí s hříchem a současně prohlašují, že poznali Hospodina. Přečetl jsem nesčetné množství poradenských knih a pastoračních manuálů. Hovořil jsem s řadou lidí, kteří zažívají stejný zápas o to, jak biblicky pečovat o své ovečky. Sám jsem se dostal do složitých situací, kdy jsem byl požádán, abych poradil někomu, kdo neúspěšně bojuje s hříchem.

    V tomto procesu jsem udělal mnoho chyb, ale učinil jsem jeden důležitý objev, který je v Písmu tak očividný, takže se nejedná o žádné tajemství. Tento objev je tak jednoduchý, že se mi zdá až pošetilé věnovat něčemu takovému čas nebo o tom psát. Ze zkušenosti jsem ale poznal, že je to právě to, co chybí křesťanskému poradenství ve většině evangelikálních církví. Tento objev začíná nejzákladnější a nejdůležitější otázkou, kterou si ve svém životě musíme položit: „Koho miluješ nejvíce?“ V každé životní situaci musíme volit mezi hříchem, tedy svévolí, a poslušností Bohu a odpovědně si položit otázku: „Na kom mi nejvíc záleží?“

    Každý věřící by si měl dát na tyto otázky jasnou a čestnou odpověď. Před tím, než se k čemukoliv rozhodnete, musíte vědět, komu a čemu dáte  přednost. Když odhalíte svoji oddanost k hříchu, odhalíte i nenávist k Bohu. Je to jednoduchá koncepce, důležité a rozhodující je ale pochopení teologického pozadí. Dříve, než si danou otázku rozebereme podrobněji, dovolte, abych zaměřil naši pozornost na teologii, která tuto koncepci podporuje.

 

Očekává od nás Ježíš nesplnitelné?

    Přál bych si, abychom používali odlišné označení pro ty, kdo poznali nebo zažili Boží spásné milosrdenství, než jen obecné kategorie „věřící“ nebo „křesťan“. Protože obě označení jsou dnes tak běžná, je snadné opomenout jejich pravý význam. Bylo by chybou předpokládat, že ten, kdo pravidelně navštěvuje bohoslužby, nedopouští se žádného zločinu nebo společenského pohoršení, v otázkách víry chápe to, co je psáno v evangeliích a věří tomu, je skutečně spasen. Samotné chování člověka může být hodně vzdálené biblické definici spasení. Biblický obraz věřícího v Krista je takový, že miluje svého Pána a je odhodlán Ho následovat a poslušně vykonat cokoliv, co Bohu přinese slávu:

    Všem pak řekl: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, bere svůj kříž každý den a následuje mne. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej zachrání. Co je člověku platné, kdyby získal celý svět, ale sám sebe ztratil nebo sám sobě uškodil?“ (Lk 9,23–25)

    Vzít na sebe každý den kříž a zříci se sám sebe pro Krista je esencí vyznání víry každého křesťana. Slovní obraz umírání sobě samému je nedílnou součástí poslušnosti vůči Kristu. Cokoliv méně než radikální poslušnost není podle Ježíšova učení autentickou vírou. Ježíš nám dal jasné měřítko. On určuje standard křesťanství. Jak ale předáme takovou pravdu někomu, kdo je slabý ve víře, zraněn životem a usoužený? Jak můžeme něco takového říci člověku, který vězí až po uši v hříchu, zhroutil se mu celý svět a není ochoten zapřít sám sebe, i když mu hrozí smrtelné nebezpečí? Máme ho dorazit ještě tím, že mu řekneme, že není hoden Krista a je docela možné, že není ani křesťanem? Žádá od nás Ježíš příliš mnoho? 

 

Spasení je všechno, nebo nic

    I když se zdá, že Ježíšův požadavek oddanosti, věrnosti a bezvýhradné poslušnosti, je přehnaný a nesplnitelný, není nerealistický, protože od nás nežádá nic, co by nám On sám neposkytl. Proto nám připomíná, že ten, kdo není ochoten nést svůj kříž a vydat sám sebe skrze sebezapření, Ho není hoden. V listu Židům autor popisuje spasení jako Ježíšovo dílo, které je stvrzeno Novou smlouvou. Začíná tím, že poukazuje na kontrast mezi neúčinností obětí levijských kněží a jedinou obětí Krista, zajišťující odpuštění hříchů, které vede ke spasení:

    Každý kněz denně pokračuje v bohoslužbě, při níž znovu a znovu přináší stejné oběti, které nikdy nemohou odstranit hříchy. Kristus však obětoval za hříchy jedinou oběť a usedl navždy po Boží pravici. Od té doby čeká, až mu budou nepřátelé položeni k nohám, neboť jedinou obětí přivedl ty, které posvěcuje, k věčné dokonalosti. (Žd 10,11–14)

    Kristovo dílo a Jeho jediná oběť je vše, co bylo nutné vykonat pro záchranu těch, za něž na kříži umíral. Na kříži bylo vykonáno vše, co spravedlivý Bůh vyžadoval, abychom mohli být zachráněni před Jeho hněvem a spaseni pro věčnost. Ale co přesně znamená ono krátké slůvko ‚vše‘? Ježíš vykoupil všechny, za něž na kříži zemřel, aby je přivedl do nebeského domova. První skutečnost se týká odpuštění hříchů, což před Bohem znamená, že skrze smrt Ježíše Krista je každý věřící uveden do stavu dokonalosti. To je to, čemu říkáme posvěcení, což znamená, že věřící je před Bohem skrze oběť Syna dokonale spravedlivý a bezhříšný, protože Kristus byl potrestán za každý hřích, který kdy věřící spáchal nebo ještě spáchá. Autor listu má na mysli všechny věřící, kteří jsou posvěceni, a proto svatí. To znamená, že skrze Kristovo vykoupení a působení Ducha svatého je život každého věřícího soustavně proměňován do stavu svatosti. Teologicky to nazýváme posvěcováním. Jinými slovy řečeno, věřící je motivován samotným Bohem, aby odložil hříšnou minulost a bez ustání žil jen pro Krista. Vyjádřeno ještě jinak, Kristovo dílo a práce Ducha svatého působí ve věřícím takovou změnu, že ne svět, ale Ježíš Kristus je na prvním místě a je tím, koho křesťan nade vše miluje.

    Kdyby nám Ježíš Kristus hříchy jen odpustil, aniž by v nás Duch svatý působil svatost, pak bychom mohli říci, že Ježíšovo očekávání, že budeme ochotni za něj položit i svůj život, je nesplnitelné. Ve skutečnosti ale máme od Pána Ježíše Krista vše, co od nás kdy může žádat. Každý věřící dostane k víře vše, co potřebuje: Ve spasení je obsaženo ospravedlnění a posvěcení, skrze úplné odpuštění hříchů získáváme nevyléčitelnou lásku k Bohu.

    Pokud někdo vyznává, že poznal Pána a jeho láska k Bohu se nijak neprojevuje, neprojevuje se ani to, že mu Pán Ježíš Kristus na kříži vydobyl spasení. Pokud dokonce takový člověk dál hřeší a je dál neodolatelně k hříchu přitahován, tak u takového člověka je na místě, abychom se ptali, zda opravdu Krista zná. 

 

Duchovní otroctví

    Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že všechno vím a všemu rozumím. Můj pohled na svět byl plný rezolutních názorů, vášní a projevů síly a všechno jsem viděl černobíle, tak jak svět vnímá každý mladý člověk, který svět a život ještě příliš nepoznal. S přibývajícím věkem a zkušenostmi nabytými během studia na vysoké škole a díky cestování jsem začal poznávat, jak rozmanitý je svět a jak velká byla moje ignorace. Teď jsem mnohem opatrnější a připouštím mnoho odstínů názorové šedi, když se s někým bavím o politice, o tom, co mám rád, o penězích a o tom, jak s nimi nakládat a o mnoha dalších tématech. Když ale hovořím o duchovních věcech, o pravé víře, a o jedinečnosti křesťanství, mé pohledy jsou s každým rokem zkušeností stále více jen černobílé. Podle Písma je svět rozdělen jen na dva druhy lidí: Ty, kteří Boha nenávidí a ty, kteří Boha nadevše milují: 

    Vy nevěrníci! Nevíte, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem? Kdokoli se rozhodne být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem. Anebo si myslíte, že Písmo mluví naprázdno? Copak Duch, který v nás přebývá, vede k nevraživosti? (Jk 4,4–5) 

    Nemilujte svět ani to, co je v něm. Kdo má v lásce tento svět, nemá v sobě lásku k Otci. Svět je samá touha těla, touha očí, namyšlenost života – nic z toho není z Otce, vše je to ze světa. Svět pomíjí tak jako jeho touhy, ale kdo plní Boží vůli, trvá navěky. (1 J 2,15–17)

    Všimněte si, v jakém kontrastu vidí Písmo rozdíl mezi věřícími a nevěřícími – kdo miluje svět, nenávidí Boha; jestli prokazujete oddanost světu, jste Božím nepřítelem. Pán Ježíš Kristus odhaluje stejné pravdy v Matoušově evangeliu, kde stojí proti sobě láska a nenávist nebo vztah otroka a pána: 

    Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. (Mt 19,24)

    Ježíšova pointa spočívá v tom, že ten, komu sloužíme, je pánem situace. Ale svět, kterému sloužíme tím, že v něm hledáme a nacházíme uspokojení, stojí proti Bohu, který koná vše pro svoji slávu, poctu a moc, čímž stojí proti hodnotám světa. Proto si musíme vybrat stranu, na kterou se přikloníme. Musíme si vybrat toho, komu chceme sloužit moudře a odpovědně, protože Bůh a svět jsou ve vzájemném válečném stavu. Nebezpečí, které nám hrozí, spočívá v tom, že přemýšlíme jako Židé Ježíšovy doby, kteří nevěděli, že jsou zotročeni:

    Židům, kteří mu uvěřili, Ježíš řekl: „Když zůstanete v mém slově, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ „Jsme Abrahamovo símě!“ ohradili se. „Nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: ‚Budete svobodní‘?“ (J 8,31–33)

    Židé opomněli nejen to, že byli v minulosti neustále v otroctví nejrůznějších národů, a to, že právě žijí pod římskou nadvládou, ale především nechápali, že Ježíš hovoří o jejich duchovním stavu. Ježíš s nimi vedl na toto téma obšírný dialog: 

    Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. A otrok nezůstává v domě navždy, navždy zůstává syn. Když vás Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní. Vím, že jste Abrahamovo símě, ale chcete mě zabít, protože mé slovo u vás nemá místo. Já mluvím o tom, co jsem viděl u svého Otce; vy zase děláte, co jste slyšeli od svého otce.“ „Náš otec je Abraham,“ odpověděli mu. „Kdybyste byli děti Abrahama,“ řekl jim Ježíš, „dělali byste Abrahamovy skutky. Vy mě ale chcete zabít – člověka, který vám pověděl pravdu, kterou slyšel od Boha. To Abraham nedělal. Vy děláte skutky svého otce.“ „My jsme se nenarodili ze smilstva,“ odpověděli. „Máme jednoho Otce, Boha!“ Ježíš jim řekl: „Kdyby byl vaším Otcem Bůh, milovali byste mě, protože jsem vyšel z Boha a od něj přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, to on mě poslal. Proč nerozumíte mé řeči? Nemůžete mé slovo ani slyšet! Váš otec je ďábel a vy chcete plnit touhy svého otce. Od počátku to byl vrah a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví, jak je mu vlastní, neboť je lhář a otec lži. Ale protože já říkám pravdu, nevěříte mi. Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? A když říkám pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží slova. Vy neslyšíte proto, že nejste z Boha.“ (J 8,34–47)

    Ježíš Židům naplněným náboženskou horlivostí řekl, že jsou nevěřící, jsou otroky hříchu a dětmi ďábla. Nezáleží na jejich rodokmenu, Ježíš ví, čí jsou děti a kterému pánu svými skutky a obřady slouží. Jejich hříchy jsou natolik charakteristické, že napodobují dílo jejich otce a pána, ďábla. Totéž jim řekl ve svém listě i apoštol Jan, aby pochopili, jaký je rozdíl mezi věřícími a nevěřícími: 

    Kdo v něm zůstává, tedy nehřeší, ale kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal. Nenechte se nikým oklamat, drazí. Kdo žije spravedlivě, je spravedlivý, jako  je spravedlivý on. Kdo páchá hřích, je z ďábla, neboť ďábel od počátku hřeší. Proto se ukázal Boží Syn, aby zrušil skutky ďábla. Kdo se narodil z Boha, nepáchá hřích, neboť v něm zůstává Boží símě; nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. Podle toho se poznají děti Boží a děti ďábla: Kdo nežije spravedlivě a nemiluje svého bratra, není z Boha. (1 J 3,6–10)

    Nevěřící je otrokem svých hříchů. Bude žít život zaměřený na sebe sama a bude postrádat potřebu oslavovat pravého Boha, Stvořitele nebe a země. Přirozený člověk je bezmocný a mrtvý ve svých hříších, je bez Boha a bez Krista, který jej může vysvobodit z otroctví hříchu. Stejně ten, kdo byl Kristem jednou z hříchu vysvobozen, jak říká Jan, ‚nemůže hřešit, protože se narodil z Boha‘. Charakteristikou nového života nebude sebeuspokojování, ani neposlušnost novému Pánu, znovuzrozený člověk se stane otrokem Božím. To je přesně to, o čem hovoří apoštol Pavel:

    Nuže, budeme hřešit, když nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? V žádném případě! Nevíte, že když někomu sloužíte, musíte ho poslouchat? Stáváte se služebníky toho, koho posloucháte, ať už hříchu ke smrti anebo poslušnosti ke spravedlnosti. Ano, byli jste služebníci hříchu, ale díky Bohu, že jste celým srdcem uposlechli to učení, do něhož jste byli uvedeni. Tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky spravedlnosti. (Ř 6,15–18)

    Apoštol Pavel jasně říká, že křesťané i nekřesťané jsou ve stejném duchovním stavu otroctví, ale slouží různým pánům. Vím, že přijmout takové prohlášení není snadné, protože si zpravidla myslíme, že v otroctví nutí pán otroky, aby otročili proti své vůli. Když je ale řeč o otroctví ve vztahu k Bohu, hovoříme o ochotném otroctví ve službě Pánu, kterého nadevše milujeme, a proto mu ani jinak sloužit nemůžeme. Podívejme se na několik příkladů ze života, které nám pomohou tento typ otroctví objasnit. 

 

Tři otroci

    Přede mnou seděl špinavý a zanedbaný muž. Chyběly mu přední zuby, o něž přišel ve rvačce. Když mi vyprávěl svůj nešťastný příběh, škrábal se až do krve a neklidně pohyboval chodidly. Byl drogově závislý. Používal amfetaminy. Nejdříve to byla zvědavost, postupně vznikla závislost. Ta mu zničila manželství, rozbila rodinné vztahy, přišel o práci a finančně byl na dně. Když jsme spolu hovořili o evangeliu, řekl: „To vše jsem slyšel tisíckrát.“ 

    Přede mnou seděl zcela zlomený člověk. Když jsme hovořili o jeho životě, plakal. Zapisoval jsem si bod po bodu bolest a utrpení, které vnesly drogy do jeho života, a pro jistotu jsem zopakoval, co mi řekl. Když jsem vše znovu vyjmenoval, přikyvoval, že jsem to zhodnotil zcela přesně. Potom jsem mu řekl, že mu mohu zaručit radostný život a zahojení bolesti a zklamání, které ho dlouhodobě provázejí. Zaručil jsem mu naprosté odpuštění teď a navždy. „Vše se může změnit v tomto okamžiku, ale musíš si vybrat, komu budeš sloužit, zda Ježíši Kristu, nebo drogám.“ Řekl jsem mu: „Musíš se rozhodnout, zda se navždy odvrátíš od drog a budeš ochoten udělat cokoliv pro to, abys následoval Ježíše Krista jako svého Pána“. Svěsil hlavu a řekl: „Ať už to zní jakkoliv bláznivě, to nemohu udělat. Vím, že mi drogy způsobily tolik bolesti, ale jsou mým životem a nemohu se jich vzdát.“ Alespoň byl čestný.

    Tento muž nám dovolil nahlédnout do srdce otroka drogové závislosti. Jeho oddanost drogám byla radikální. Kdyby byl stejně oddaný nějakému náboženství tak jako drogám, ostatní by ho považovali za fanatika.

    Další mladý muž byl čistý a dobře oblečený. Z jeho vzhledu vyzařoval úspěch. Nikdo by neočekával, že může mít nějaké problémy. Když začal vyprávět o svém životě, téměř se emocionálně zhroutil a nekontrolovaně se chvěl. Vyprávěl, že vše začalo, když se ještě jako chlapec dostal k pornografickým časopisům. Plamínek vášně, který začal doutnat v mládí, způsobil, že vzplanul pro předmanželský sex, a později v něm spalující žár rozdmýchával internet. Popisoval pokušení dívat se na pornografii se stejnou touhou, jakou byl přitahován drogově závislý k drogám. Zdrcující vina a prázdnota, kterou cítil, nebyla dostatečnou zábranou vůči touze vidět a prožít více. Nekontrolovatelná sexuální touha jej zavedla do sex shopů. Na jedné straně prožíval silné zážitky, na druhé straně jej pronásledovala prázdnota a pocity viny, jen co vzrušení a uspokojení pominulo, jej ubíjely. Potřeboval stále více sexuálního vzrušení. Jeho bankovní konto se tenčilo, nestačilo na to, aby uspokojilo jeho touhy. Od vizuálních zážitků přešel na služby prostitutek. Používal kreditní karty až do limitu. Jeho manželství se utápělo ve lžích a podvádění. Postupně ztratil veškerou kontrolu nad svým životem a vše, o co dříve stál a na čem mu záleželo, se začalo rozpadat. Jediné, na co myslel, byla další sexuální příležitost. Věděl, že situaci nezvládá, a vzlykal nad tím, co se stalo a jak dopadl. Uvědomoval si, že ztratil vše, co v životě dokázal. Když domluvil, vyložil jsem mu podstatné pravdy evangelia. Odpověděl mi, že evangelium slyšel mnohokrát. Vysvětlil jsem mu, že může být ze sexuální závislosti a otroctví vysvobozen a že skrze víru v Krista může začít nový život. „K tomu, abys mohl mít Krista, musíš nejen vidět svoji sexuální bezuzdnost jako zavrženíhodný hřích, ale musíš být také ochoten udělat vše, abys znovu neupadl do pokušení“. Tvrdil, že je ochoten udělat cokoliv, ale když jsem mu vysvětlil, že by měl svým novým životem přinášet Bohu čest a slávu, a proto by se měl vzdát internetu a chodit do zaměstnání jinou cestou, aby se vyhnul místům, která jej k sexuální závislosti přitahovala a poutala, že musí být odpovědný za své chování i před ostatními, že musí střežit všechen čas tak, aby svými skutky Bohu nedělal ostudu, viděl jsem, že z jeho slov prvotního předsevzetí nezbylo vůbec nic. Sám přiznal, že takovou změnu není ochoten podstoupit. Pokračoval ve svém otroctví sexuálním potřebám, bez ohledu na následky, které z nich plynou, a sám uznal, že je bezmocný. Zůstal otrokem a sex byl jeho pánem. 

    Člověk závislý na sexu je na tom stejně jako ten, kdo je závislý na drogách. Oba oddaně slouží svému bohu. Oba jsou ochotni pro svoji závislost zemřít a pokračují, dokud se tak nestane. Svého pána bez výhrad poslouchají a oddaně mu slouží. 

    Sexuální závislost a manželská nevěra sužuje mnohé muže. Tento muž se svěřil jiným věřícím mužům a společně se pravidelně modlili, aby se nejen navzájem povzbudili, ale aby si měli kde odpovědět na otázky „na tělo“. Jeden z nich se bez zaváhání svěřil, že sexuální pokušení už nad ním nemá nadvládu. Ale mýlil se. V zaměstnání byl obklopen flirtujícími ženami. Poté, co došlo k nejhoršímu, svěřil se své manželce. Společně se modlili za záchranu manželství, ale čas ukázal, že měli nebo mohli udělat ještě něco víc. Své ženě se svěřil, jak jej ženy v zaměstnání provokovaly svým oblečením a že bez zábran flirtují s každým mužem. Jeho práce vyžadovala dlouhé hodiny v přítomnosti žen pokušitelek. Trávili společné pracovní obědy nebo večeře. Jedno vedlo k druhému až skončil v posteli s jednou z těchto žen. V slzách vyznával svoji vinu, doznal se manželce a prosil o odpuštění nejen svoji manželku, ale i ženu svůdnici, protože zhřešil i vůči ní. Během procesu odpuštění a smíření se s manželkou však situace v zaměstnání zůstávala nezměněná a byla dále plná pokušení. Když jsme spolu procházeli všechny možnosti, vyšlo najevo, že jediným řešením je změna pracovního prostředí. To znamenalo, že si musí najít jiné zaměstnání, jinak bude bez ustání vystaven sexuálnímu pokušení a nebezpečí, že zhřeší nejen vůči manželce, ale i proti Bohu. Společně jsme dospěli k závěru, kdy jsem mu řekl: „Jestli není v tvých silách odolat pokušení v zaměstnání, pokud chceš zůstat věrný své víře a manželce, musíš si vybrat, Kristus nebo zaměstnání. Je na tobě rozhodnout se, co je pro tebe důležitější.“ Příští den dal v zaměstnání výpověď a skončilo to tak, že přijal zaměstnání za poloviční plat. Nová práce nebyla zdaleka tak zajímavá jako ta předchozí. Nakonec museli s manželkou prodat i dům a přestěhovat se do pronajatého bytu. Museli se hodně uskrovnit, ale boj s pokušením skončil. Když pochopil, že boj s pokušením je možný pouze biblickou cestou, rozhodl se, komu bude sloužit. 

    Ježíš Kristus nabízí osvobození každému, komu se stane Pánem života. Kdo o skutečnou svobodu nestojí, zůstává v závislosti a otroctví, které vedou do záhuby.

 

Čí otrok jsi?

    Sókratés jednou řekl: „Život, který není přehodnocován, není hoden žití“. Křesťané by měli slyšet Sokratova slova hlasitě a jasně. Teprve život, který zkoumáme jako pod drobnohledem, odhalí mnohé hříchy. Povinností věřících je bez ustání zkoumat každou životní situaci a přemýšlet o tom, jak svým rozhodnutím projevit lásku ke Kristu a posloužit Mu. Když jste v situaci, kdy se v srdci rodí příležitost k pokušení zhřešit, musíte se ptát sami sebe: „Je mi pokušení a hřích milejší než láska ke Kristu?“ Tak jednoduché to je. Musíte se rozhodnout a vybrat si, komu budete sloužit a koho chcete uctívat. Rozhodnutí pak ukáže, čí otrok jste.

    Před lety jsem se setkal s jedním Afričanem. Seděli jsme společně v místnosti plné jeho krajanů. Měl za sebou velmi pohnutý život. Většina jeho rodiny a nejbližších přátel byla zmasakrována muslimy. Jeho přátelé měli podobnou zkušenost. Mluvili o sobě jako o křesťanech, kteří věří Bibli.

    Hovořili jsme o evangeliu a všichni souhlasili s tím, že předtím, než uvěřili, byli hříšníky a Pán Ježíš zemřel za jejich hříchy. „Musím se vás zeptat na něco důležitého“, řekl jsem, „týká se to těch, kteří k vám byli tak krutí. Jde o ty muže, kteří zavraždili vaše nejbližší, kteří mučili vaše blízké a kvůli nimž jste uprchli z domova. Jste ochotní se za ně modlit? Jste připravení prokázat jim laskavost a lásku? Byli byste ochotní položit za tyto muže život?“

    Udiveně se na mě podívali a bylo vidět, že se snaží ovládnout své emoce, a jeden z nich řekl: „To, co žádáš, je velice těžké. Muslimové nám strašně ublížili. Jsem ochoten udělat a obětovat mnohé, ale to, o čem hovoříš, to je příliš, to je prostě nemožné.“

    A měl pravdu. Moje otázka byla bez nadpřirozeného Božího zásahu do lidského života nepatřičná a nemožná. Bez Boží pomoci nemůže být nikdo vysvobozen z otroctví nenávisti a touhy po odplatě vůči těm, kteří tolik ublížili. Chtěl jsem s těmito muži plakat nad vším, co se jim stalo. Ani jeden z těch mužů, kteří se dopustili tak hrozných činů, si žádný projev lásky nezaslouží. Byla to tragická situace, ale ještě větší tragédií bylo, že každý z těchto mužů byl oklamán svým duchovním stavem. Snad každý z nich byl přesvědčen, že je právoplatným Božím dítětem, i když žije celá léta s intenzivní nenávistí ve svém srdci a není ochoten z tohoto hříchu činit pokání.

    Až budete klást otázku: „Koho miluješ?“ uvidíte, že odpověď v různých životních situacích odhalí, v jakém stavu je srdce tázaného. Bez nejmenších pochybností poznáte, koho je otrokem. Tato otázka pomůže zkoumat stav srdce jako pod mikroskopem. Sama odpověď odhalí, kdo Boha miluje a kdo jej nenávidí.

 

Jak hřích začíná?

    „Nevím, jak se to mohlo stát. Vše bylo v nejlepším pořádku. Pravidelně jsem si četl v Bibli, docházel jsem do sboru a ani nevím jak, vrátil jsem se zpět ke starému životu.“ Taková slova jsem slyšel mnohokrát, ale jedná se o jeden velký omyl. Toto není způsob, jakým hřích funguje. Může se nám zdát, že vše bylo v pořádku, ale nakonec bylo vše jinak. Kdo si myslí, že hříchu propadl a ‚ani neví jak‘, přehlíží důležité skutečnosti. Hřích nikoho nepřepadne bez příznaků, ale vkrádá se nenápadně do naší mysli. Jakub popisuje počátek hříchu následovně:

    Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč. Chtíč, jakmile počne, rodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt. (Jk 1,14–15)

    Zvažte situaci muže, který se zastaví před vystavenými časopisy v supermarketu nebo trafice. Jeho oči spočinou na ženě, jejíž sporé oblečení nebo nahota začne působit dílo zkázy v jeho mysli. Pohledu nemůže zabránit nikdo z nás, ale to, co se následně odehrává v mysli, když začíná pracovat obrazotvornost a fantazie, je něco jiného. Když muž, který jde do fitnesscentra, uvidí spoře oblečenou mladou ženu nebo dívku, pohled na ni v něm opět začne vzbuzovat nejrůznější představy. Tentokrát je představivost ještě intenzivnější. Muž ví, že by se měl od vizuálních podnětů odvrátit, ale pokud zablokuje hlas svědomí, dostává se na šikmou plochu. I když v dobré snaze přijde do zaměstnání o dvacet minut dříve, aby si v klidu přečetl biblickou pasáž, místo zklidnění se jeho pozornost se ubírá zpět k vizuálním zážitkům. Nemusí ani zavírat Bibli, protože jej přemohou myšlenky typu ‚K čemu to všechno je?‘. Celý den pociťuje napětí a je znovu a znovu přitahován ke svým představám a na místo, kde se s těmito podněty setkal. Dopadá to tak, že neodolá a cestou ze zaměstnání se zastaví v knihkupectví a již víme, kam budou směřovat jeho kroky. Když se ze všeho vzpamatuje a začne přemýšlet o tom, co se vlastně stalo, udiveně říká: „Nevím, jak se to stalo. Pravidelně jsem si četl v Bibli, docházel jsem do sboru, a přesto jsem znovu upadl do hříchu.“

 

Rychlé usmrcení hříchu správně položenou otázkou

    Protože již víme, že hřích začíná v mysli jako drobnost, je třeba jednat rázně a okamžitě, dříve než naroste do rozměrů, které zabíjejí. Na předešlých příkladech počátků pokušení vidíme, že onen muž měl činit pokání už ve chvíli, kdy zahlédl necudný časopis nebo jeho zrak spočinul na křivkách ženského těla v pohybu dříve, než v sobě probudil žádostivost. Mohl požádat Boha o odpuštění a dál se zabývat myšlenkami, které Bohu vzdávají čest a chválu. Protože všichni víme, že přehlídka různých časopisů, které mají na titulních stránkách nahotinky, bývá na určitých stejných místech, zkusme se takovým místům vyhnout. Prosme o Boží moudrost, abychom včas obrátili své myšlenky a svou pozornost správným směrem. Přemýšlejte o nástrahách s předstihem, mějte připravenu obrannou strategii, abyste dokázali žít s čistým svědomím pro Boží slávu. Promyšlený postup je dobrý i jako preventivní opatření, které pokušení a hřích umrtvuje v počátcích. Jakmile však uděláte první chybu, první hříšné rozhodnutí, další rozhodnutí odolat bude o to těžší. Hřích obvykle vzbuzuje příjemné pocity. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by tolik přitažlivý. Hřích se zdá být příjemný, proto hřešíme. Co můžeme udělat pro to, abychom byli ze závislosti osvobozeni? Zvažte skutečnost, že ve věřícím probíhá nadpřirozený proces, který v něm vyvolá větší lásku k Bohu, než k hříchům. Rozhodnutí, která v životě činíme, odhalí, zda dáváme přednost hřešení, což ve své podstatě znamená, že hřích milujeme více než Boha. A to je pro věřící nepřijatelné. Kdykoliv se tedy naskytne příležitost zhřešit, musím se ptát sám sebe: „Koho miluji víc?“

    I když jde o tak jednoduchou zásadu, je to to nejobtížnější rozhodnutí. Proto je důležité, abychom si tuto otázku kladli neustále. Kdo se např. rozčílí na svoji manželku nebo manžela, sotva se ubrání kousavým poznámkám. Právě zde by měl začít automatický vnitřní dialog: ‚Když takto jednám, dávám najevo, že jsem sluhou hříchu a nemiluji Boha. Nejsem otrokem svých emocí? Na čem mi vlastně záleží? Miluji Ježíše, který mi prokázal takové milosrdenství, i když si nic takového nezasloužím, nebo miluji víc sám sebe a chování, za které se později budu stydět?‘

    I ve chvílích, kdy nás nikdo nevidí a pokušení začne působit v našich srdcích a myslích, se musíme ptát sami sebe: ‚Jsem připraven zapřít Ježíše, abych si dopřál tento hřích? Stojí mi hříšné pokušení za to, abych Bohem opovrhl? Kde je mé srdce?‘ To by mělo každému z nás připomenout, jak strašlivá cena byla na kříži zaplacena za náš hřích. Připomínejme si, že každý hřích je strašlivým proviněním vůči Boží svatosti, že bychom měli z čisté a nezištné lásky k Bohu pěstovat sebezapření hříšných pokušení a následovat Boha, kterého milujeme. 

 

Když odpovím, že ‚mám raději hřích, než Krista‘ 

    Když se naučíme klást si otázku ‚Koho miluji?‘, stane se, že sami sebe usvědčíme, že ‚hřích mi činí více potěšení než Kristus‘. Takové poznání by nás mělo nejen vyburcovat, ale i vyděsit. Jak je psáno: 

    Jestliže totiž poté, co jsme poznali pravdu, vědomě pokračujeme v hříchu, nezbývá nám už žádná oběť za hříchy, ale jen hrozné očekávání Božího soudu, kdy zuřící oheň pohltí jeho odpůrce. Kdokoli pohrdl Mojžíšovým zákonem, na základě výpovědi dvou nebo tří svědků bez milosti umírá. Představte si, čím přísnější trest zasluhuje ten, kdo pošlapal Božího Syna, přestal si cenit krve smlouvy, jíž byl posvěcen, a potupil Ducha milosti! Víme přece, kdo řekl: ‚Má je pomsta, já zjednám odplatu,‘ a dodal: ‚Hospodin bude soudit svůj lid.‘ Jak hrozné je upadnout do rukou živého Boha! (Žd 10,26–31)

    Jestliže budeme vědomě hřešit, i když jsme poznali pravdu a víme, kde jsou naše slabosti jsou, a přesto se nezměníme, žádná oběť za hřích není přijatelná. Máme před sebou jen očekávání strašného soudu a oheň, který pozře všechny Boží nepřátele. Každý, kdo nedodržoval Mojžíšův zákon, byl na základě výpovědi dvou nebo tří svědků nemilosrdně odsouzen k smrti. Oč strašlivější trest si zaslouží člověk, který pošlapal oběť Božího Syna, který nepovažuje krev smlouvy, která ho posvětila, za závaznou pro obě strany, který svým životním postojem potupil Ducha milosrdenství? Protože známe toho, kdo řekl: Má je pomsta, já zjednám odplatu, (Žd 10,30), tak nemáme nic na svoji omluvu. Jestli žijete tak, že podléháte svým hříšným touhám a potřebám, místo abyste v poslušnosti následovali Ježíše Krista, nemáte žádné ujištění o svém spasení a měli byste se bát Boha. Důvodem, proč byste se měli před Bohem třást strachem je skutečnost, že svým rozhodnutím hřešit vyhlašujete boj proti Bohu nebe a země a jako Boží nepřátelé budete poraženi. Takové varování by vás mělo vést k tomu, abyste přemýšleli o svém životě, kladli si otázky, které vás povedou k pokání, k podřízenosti Kristu a vděčnosti za Jeho milosrdenství. Pokud ve vás toto varování nevyvolá patřičnou odezvu a budete v hříšném konání pokračovat, alespoň víte, jaký je váš skutečný vztah k Bohu.

Sami sobě jste ukázali, že patříte do množiny nevěřících. Budete vědět, jak na tom duchovně skutečně jste, aniž byste dál žili v závětří sebeklamu.
 

Poslušnost nelze ničím nahradit

    Muž trpce plakal, veřejně vyznával svůj hřích a během emocionálních bohoslužeb zvedal ruce k Ježíši. Když jsem se ho zeptal, zda miluje Ježíše Krista, vzletnými frázemi potvrzoval, co pro něj Ježíš Kristus znamená. Když hovořil o hříchu, zatínal pěsti a hovořil o tom, jak je hřích ďábelský a jak hřích a Satana nenávidí. Proudy slz vyjadřovaly smutek a lítost nad tím, kolik bolesti jeho hříchy způsobily ostatním. Přesto zůstal Božím nepřítelem. Jeho život byl plný hříchu. Byl otrokem hříchu. Jeho lítost nevedla k žádné změně. Právě takového člověka má na mysli apoštol Jan, když píše:

   Kdo říká: „Znám ho‘, a přitom se nechová podle jeho přikázání, ten je lhář a není v něm pravda. Kdo ale zachovává jeho slovo, v tom se láska k Bohu opravdu naplnila. Podle toho se pozná, zda jsme v něm. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít, jako žil on. (1 J 2,4–6)

    Kdo je ochoten podívat se blíže na svůj život nebo na život někoho jiného, celkem snadno pozná, kdo žije ve lži. Takové odhalení pro nás může být šokující. Klíč k poznání spočívá v tom, že si ani na okamžik nebudeme myslet, že můžeme nahradit poslušnost vůči Ježíši Kristu něčím jiným. Pán Ježíš to řekl jednoduše a důrazně: 

    Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo; můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a budeme žít s ním. Kdo mě nemiluje, nezachová má slova. A slovo, které slyšíte, není mé, ale Toho, který mě poslal, Otcovo. (J 14,23–24)

    Kdo poznal pravdu, nemá žádnou omluvu ani výmluvu pro to, aby pokračoval v hříšném životě. Kdo hřeší, nemiluje Boha a není věřící – ať říká a dělá, co chce. Apoštol Pavel nikde neříká, že za zvláštních okolností Boha nemusíme poslechnout: 

    Jak vidíte, nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné. Ale Bůh je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti; uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát. (1 K 10,13)

    Můžete si oči vyplakat, můžete zpívat chvály dnem i nocí, můžete se veřejně znemožnit, vyznávat své hříchy veřejně týden co týden v modlitebních skupinkách, ale pokud nepotlačíte hřích sami v sobě a nebudete bez výhrad poslouchat a následovat Pána Ježíše Krista, všechny emocionální projevy zdánlivého pokání jsou bezvýznamné. 

 

Závěrem

    Bůh je všemohoucí a ze své moci nám dává spasení. Nejen že nám odpouští hříchy, ale proměňuje nás a vychovává jako děti, abychom se bezmezně zamilovali do Jeho svatosti. Ale i ti, kdo jsou nevyléčitelně zamilovaní do Boha, mohou zabřednout do hříchu. Otázka „Koho miluješ?“ by měla probudit každého věřícího, který usnul za volantem svého života. Stejnou otázku bychom si ale neměli klást jenom tehdy, když se potřebujeme probudit, je to rovněž cesta k nápravě pro ty, kteří žijí v sebeklamu ohledně svého vlastního duchovního stavu, dříve, než bude pozdě. Pravá odpověď na otázku ‚Koho miluješ‘ nebude podmíněna množstvím slov a citových projevů, ale ochotou k sebezapření a odvrácení se od hříchu a k následování Krista, ať se děje, co se děje, ať to stojí, co to stojí. Správná odpověď by měla každému rychle pomoci přehodnotit stav svého srdce a okamžitě změnit pořadí hodnot.

 
– Steve Lehrer –
 
The Journal of New Covenant Theology, 1/2004
 
(převzato ze čtvrtletníku Zápas o duší)