Křesťan nebo Kristovec?

08.01.2020 20:00

      To druhé jméno v nadpisu označující věřícího v Krista může určitě někdo považovat nejen za nezvyklé, ale možná i za chybné. Ale to, že jsem ho použil, má svůj dobrý důvod.

       V češtině a jiných slovanských jazycích totiž podobnost slov křest a křesťan svádí k úvaze, že slovním kořenem jména křesťan je slovo křest. Ale v řeckém originále Nového Zákona je pro křtění používáno sloveso „baptizein“ (znamená to ponořit a potom vytáhnout). Zatímco jméno „christianois“ (byla to spíše nadávka podobná českému Kristusák) získali první křesťané v syrské Antiochii; pohané jim tak začali říkat, protože následovali Krista (Sk. 11,26). Díval jsem se do vícejazyčného slovníku a zjistil, že ve většině řečí, (tj. těch, které umím přečíst) odvozování jména křesťan od křtu nehrozí, protože u nich tato slova vznikla ovlivněna řečtinou a latinou. Ale tento článek není napsáný kvůli jazykozpytu; jde mi o mnohem důležitější věc: Jakým způsobem se člověk stává skutečným křesťanem = Kristovcem.

      Žel, během doby se ze křtu - aktu slibu následovat změněným životem věrně Krista, stala svátost. Dopomohlo k tomu i to, že v NZ jsou zmíněny křty celých domácností (1Kor. 1,16; Sk. 16,15). Ale tyto texty nedokazují jasně, že zde byly křtěny i nemluvňata či malé dětí. Naopak, okolnosti jiných, více popsaných křtů, tomu odporují. Křest v domě žalářníka (Sk. 16,32-33) proběhl po půlnoci, kdy malé děti spí; a křtěni byli ti, kteří slyšeli (a uvěřili) Pavlovu kázání. Také popis křtu v domě Krispa - představeného synagogy (Sk. 18,8) malé děti či nemluvňata mezi křtěnými nejen nezmiňuje; text je ze křtu logicky vylučuje. Protože pokřtěni byli pouze ti, kteří uvěřili a uposlechli evangelium.

      Považuji za velmi nepravděpodobné, že by apoštol Pavel měnil při různých křestních příležitostech i hlavní požadavek na to, kdo má být křtěn (tj. osobní víra). Proto věřím, že i v těch prvně zmíněných křtech ho podstupovali jen lidé, kteří v Krista uvěřili. V době první církve také nebyly pokládány, tak jako později, nepokřtěné děti za neposvěcené (1Kor. 7,14), tj. křest dětí nebyl chápán (jako dodnes v některých církvích) jako jakási náhrada obřízky - tj. znamení spásy, určující příslušnost k církvi. V Novém Zákoně je však křest vždy chápán jako čin poslušné víry. „Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen“ (Mk. 16,16).

      Ale přesto postupně v církvi začal převládat názor - proč upírat milost křtu malým dětem, které tehdy často umíraly. Už nápisy na některých náhrobcích z doby druhého století prý umožňují chápat tyto pohřbené děti jako pokřtěné. A od čtvrtého století je křest nemluvňat stále běžnější.

      Chápání křtu se totiž posunulo z činu poslušné víry na magickou svátost, která je vlastním počátkem spásy - víra se možná dostaví později. A ačkoli starozákonní proroci, Jan Křtitel, Pán Ježíš Kristus, apoštolové i Písma Starého i Nového zákona, mluví dostatečně jasně o spáse s nutnosti pokání a víry. A to maličké děti ještě nemohou chápat ani dělat; a nemění to ani křest. Spasení podle Písma začíná pokáním tj. uvědoměním si, litováním a vyznáváním svých hříchů. Velmi zřetelně to je vidět na zvěsti Jana Křtitele: Čiňte pokání, blíží se soud a Mesiášův příchod. A spasení pokračuje upřímnou touhou po změně života a snahou své hříchy opustit. V Božím slovu je zvěstována a zjevena milost; a hříšníkovi činícímu pokání, je Bohem dán dar spásné víry a odpuštění hříchů. To je bod počátku spásy, kdy jednal a jedná Bůh. U lidí žijících před Kristem byl v pokání a pohledu víry na Mesiáše, který přijde, u těch žijících po Kristu je v pokání a pohledu víry na Krista a jeho dokonalé dílo spasení. A víra, odpuštění hříchů a nový život z Ducha svatého, je pro všechny lidí Božím darem, ve které mají růst.

      Tak mluví Bible. Jenže plynutím času, setrvačností tradice a různými „dodatky,“ byly biblická učení i v otázce křtu, církví opuštěna. Dnes je dogmatem ŘKC, ale i jiných, a žel také reformačních církví, že spása začíná okamžikem křtu. Ti, kteří byli pokřtěni, se tedy, podle tohoto pohledu, stávají křesťany. Ale problém počátku spásy se netýká jen dětských křtů.

      Protože i v církvích, kde se nekřtí děti, ale jen ti, kteří jsou schopni evangelium pochopit a reagovat na něj, žijí lidé, kteří jsou křesťany (považují se za ně), poněvadž kdysi opakovali modlitbu přijetí a byli pokřtěni. I evangelikální tradice a zvěstování jednostranného, „pozitivního“ evangelia, dokáží vytvářet formální křesťany, kteří sice intelektuálně věří všemu, co se ve sboru káže; ale jejich život, ačkoli je často slušný, bychom nenazvali kristovským. Dělají sice všechno co se „má dělat“, ale není změněno a proměňováno jejich nitro; a proto na nich není vidět ovoce Božího Ducha. A nebo: I sbory, které stojí na Písmu, prošlo mnoho lidí, kteří podle pohledu zvenku uvěřili, nechali se pokřtít a zdáli se být velmi nadějnými; ale dnes už v těchto sborech, ale ani v jiných křesťanských společenstvích nejsou. Jaká je dnes jejich víra? To ví jen Bůh. Ale někteří z nich své zavržení víry v Krista netají. Takové zkušenosti vyvolávají velmi znepokojivou, ale důležitou otázku:

      Jsem křesťan, protože jsem byl přece pokřtěn, nebo jsem ten, v kom Duch svatý zapálil plamínek nového života? Jsem opravdu následovník Krista - Kristovec, tj. jsem podobný Kristu? Jsem tím, na kom je vidět, že se snažím žít tak, jako můj Spasitel, a že Duch svatý proměňuje můj život? Pokud ne, mám velký problém; a měl bych znovu začít hledat Boží milost.

 

K.H.