Kolik zákonů a pravidel lidé potřebují?

12.04.2016 20:00

    Kdyby žil každý človek sám ve svém vesmíru, neměl by potřebu vytvářet žádné zákony (tj. právní ustanovení a předpisy vymezující činnosti povolené a zakázané). Ale už v ráji vydal Bůh prvním lidem zákon: „Nejezte ze stromu poznání dobrého a zlého,“ protože se zde situace týkala už čtyř subjektů: Hospodina, Adama a Evy a hada – ďábla. A když potom lidé zhřešili a po vyhnání z ráje začaly počty lidí růst, musela být doba bezzákonnosti ukončena potopou. Takže společenství lidí nemůže bez nějakých zákonů existovat.

    Dnes ovšem žijeme v době opačného extrému. Na jakoukoli oblast v lidské společnosti potřebujeme celé sbírky zákonů a tisíce paragrafů, takže se v nich nesnadno orientují i právníci. A přestože je zákonů tolik, dokáží v nich lidé najít další a další mezery, které je potřeba ucpávat dalšími zákony; jsou totiž přijímány i zákony umožňující vyvoleným jedincům, aby se obohatili na úkor všech ostatních obyvatel státu. A tak zákonodárné sbory plodí další a další zákonné normy, z nichž některé jsou natolik povedené, že se musí opravit novelizací ještě předtím, než vstoupí v platnost. A navíc musíme přijímat zákony z EU; a některé z nich jsou obzvláště důležité: jako třeba - jak se může které zboží nazývat, jak velké musí být brambory, nebo jak hodně mohou být zahnuté banány.

    I v našem soudnictví jsme se dostali do stavu, kdy se právníci i soudci zabývají víc přesným zněním zákonů a kličkami a háčky paragrafů než právem a spravedlností. A někdy kvůli procesním pravidlům soudci ani spravedlnost prosazovat nemohou; a na právo, zcela zřejmé i obyčejnému selskému rozumu, začne ve svém posouzení někdy ukazovat až Ústavní soud.

    Podobné to je i v oblasti zákonů a pravidel silničního provozu. Ty se nás týkají ještě víc, protože dnes je většina populace držiteli řidičských průkazů a všichni jsme účastníci provozu na veřejných komunikacích. Odbory Ministerstva dopravy tato pravidla provozu upřesňují, u silnic a ulic přibývají další dopravní značky, mění se výše odebíraných bodů v centrálním Bodovém systému řidičů, zvyšují se pokuty; ale dopravních nehod stále příliš neubývá.

    V některých zemích zkusily příslušné úřady řešit problém nehodovosti z opačného konce. Odstranily značky „Hlavní silnice“ a „Dej přednost v jízdě“ a nahradily je jednoduchým a známým pravidlem: „Vozidlo přijíždějící zprava má v jízdě přednost.“ Začalo se odstraňovat i tzv. vodorovné dopravní značení, zejména středové a okrajové čáry na silnicích. Ty na nich řidičům velmi usnadňují orientaci, ale zároveň jim umožňují jezdit rychleji. Stali jsme se na značkách natolik závislí, že často vypínáme naše myšlení a rozhodování (jedu, mám přece přednost). Výzkumy v těchto zemích totiž prokázaly, že například při jízdě po silnicích bez středových a postranních čar nebo i jiných informačních značek, musí řidiči víc zapojovat mozky a nezbývá jim než jezdit mnohem pozorněji, pomaleji a opatrněji. Nehody sice ani tam nezmizely (protože „lovci adrenalinu“ a tedy potenciální sebevrazi jsou všude), ale výrazně tam nehod ubylo.

    Cestou ke zlepšení situace, zejména v morální oblasti (protože ta je důvodem mého článku), tedy asi nebude vytvořit ještě neprostupnější houštinu zákonu a paragrafů; zvláště když dnes lidé zákony tak málo respektují a cestičky k prosazení svých sobeckých cílů si stejně najdou.

 

Kolik zákonů a pravidel tedy lidé potřebují?

    Pánu Bohu stačilo k zákonnému postižení všech situací lidského života „Deset slov,“ tedy Deset Božích přikázání. A ty zahrnují nejen vykonané činy odporující Boží vůli, ale i všechny motivy, které k nemorálnímu jednání vedou. A Pán Ježíš Kristus ještě tuto stručnou „sbírku Božích zákonů“ shrnul do jediného dvojpřikázání lásky: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí; a miluj svého bližního jako sebe samého.“(Mat.22,37-38) Náš Spasitel také jednou větou výstižně popsal, jak se k sobě ve vzájemných vztazích máme chovat: „Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim; neboť to je Zákon i proroci.“(Mat. 7,12) Podobný postoj k bližním je znám i z jiných učení a kultur; ale je zajímavé si všimnout, že tam je chápán spíš nikoli z pozitivní, činné stránky věci jak to přikazuje Kristus, ale nejčastěji jen jako „Nedělej druhému to, co by se ti nelíbilo, kdyby to někdo dělal tobě.“ S tímto výrokem se ztotožní drtivá větina lidí. Ale Bůh i Ježíš Kristus, zvláště od křesťanů, požaduje mnohem víc; očekává činnou lásku k Bohu i k bližním. Lidé si dnes, zvláště v ateistickém Česku, myslí, že ten první požadavek - láska k Bohu - je nesmyslným a zbytečným pozůstatkem z minulosti. Jenže žel, není tomu tak; a to hlavně ze dvou důvodů.

    Bez dodržování prvních Božích přikázání, které jsou základem celého Desatera, nebudou lidé dostatečně dodržovat ani přikázání týkající se mezilidských vztahů. Proč se dnes rozpadají rodiny a dokonce se v nich vraždí, proč se žije v předmanželském sexu a v nevěrách (i se vším, co z toho plyne), proč si lidé závidí a málokterému slovu se dá věřit? Kdo nedodržuje v Božích přikázáních a), nebude a plně nemůže plnit ani b). A kdo se provinil proti jedinému přikázání, porušil i Desatero jako celek (Jak. 2,10). Protože ten, kdo nemá úctu a nerespektuje zákonodárce, nebude příliš vážně brát ani jeho (jejich) zákony a klidně se je bude snažit „ošulit.“

    A druhou, ještě důležitější okolností je to, že Boží přikázání lidé ze svých sil ani splnit nemohou. Kdo dokáže v plnosti obstát před Ježíšovým dokonalým výkladem některých přikázání?(Mat. 5,21-37) Kdo vždycky ctil a poslouchal rodiče, který z mužů nikdy nepohleděl chtivě na ženu (ale platí to i opačně), kdo nepropadl těžko ovládanému vzteku (který může vést až k vraždě), kdo se neprovinil žádnou lží, kdo nikdy nikomu nezáviděl; nic z toho nedokážeme ve své padlé lidské hříšnosti splnit. A to ještě navíc Bible říká, že „kdo umí činit dobré, ale nečiní, má hřích.“(Jak. 4,17)

    To vše jsou pro nás, hříšné a porušené lidi, nedostižné mety. A bez lásky k Bohu, podřízení se Kristu, bez napojení na život z Božího Ducha a bez Boží pomoci, to z vlastní snahy a sil nedokáže nikdo. Tady uspěl jen Boží Syn Ježíš. A jen On mohl prohlásit: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstává-li v révě, tak ani vy. Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“(J. 15,4-5)

    Kolik zákonů tedy lidé potřebují mít? Tato otázka asi není nejlépe položená, protože je možné ji chápat všeobecně. A nejde tu ani o počty zákonů, protože nějaké (tak jasné a přehledné jaké je v oblasti etiky Desatero) bychom ve všech oblastech života hodně potřebovali. Ale ještě důležitější je, zda zákony respektujeme a dodržujeme. A to ne ze zvyku a už vůbec ne ze strachu nebo z donucení, ale s vnitřním souhlasem. Protože jako křesťané, kvůli podřízenosti Bohu a naší lácse k němu, se máme podřizovat i lidským nařízením a zákonům. (Odmínout plnit některý zákon můžeme jen tehdy, když odporuje zákonu Božímu). Ale zpět k naší otázce. V morální oblasti stačí křesťanům zákon jeden; a tím je výše uvedené dvojpřikázání činné lásky k Bohu a následně i k lidem. Ale jako lidé Písma nemůžeme jako měřítko mravnosti odložit stranou ani Desatero; i jím musíme poměřovat naše motivy a jednání. Ale hlavně se musíme modlit, aby nás náš Spasitel, kterému byla dána veškerá moc, posvětil a dal nám růst v poslušnosti a plnění jeho vůle i zákonů.