Jsou „duchovní pravdy“ Bible nezávislé na její historické pravdivosti?

19.12.2011 00:19

Jan 3,12: Poněvadž zemské věci mluvil jsem vám, a nevěříte, kterak, budu-li vám praviti nebeské, uvěříte?

    Pod tlakem světa dnes mnoho křesťanů netrvá na tom, že Bible je neomylná a absolutně spolehlivá ve všem, o čem píše. Události zapsané v Bibli se podle nich nedají brát doslovně jako historická pravda. Nejvíc se to týká zprávy o stvoření, ale nejen to (popírání historické pravdivosti se dokonce objevuje i v samotných vydáních Bible; konkrétně mám na mysli poznámky a komentáře v ekumenickém překladu – např. Jozue 5,13 nebo úvod k Jonášovi). Bible prý není učebnice historie a v jejich příbězích jde hlavně o duchovní pravdy, které jsou platné bez ohledu na historickou pravdivost. Je to pravda?

    Samozřejmě musíme souhlasit s tím, že primární cíl všeho, co je v Bibli napsáno, je duchovní vzdělávání čtenáře - "veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti" (2. Tim 3,16). Písma svědčí primárně o Pánu Ježíši (J 5,59). Mohou nám sloužit k povzbuzení v těžkých situacích, což je pro biblické příběhy vcelku typické. Je pravda, že kdyby nám Bible sloužila jen jako zdroj informací o dějinách Izraele ve starověku, bylo by to trochu málo. Znamená to však, že není důležité, zda jsou ony události zapsané v Božím slově, ze kterých čerpáme tolik duchovního užitku, historicky pravdivé? Myslím, že otázka jejich historicity je zásadní. Proč tomu tak je, uvedu na příkladě:

    Dejme tomu, že ve svém životě prožíváte nějaké těžkosti, se kterými si nevíte rady, a dejme tomu, že přijdete za mnou, abych vám poradil. Já vás vyslechnu a pak vám začnu povídat o jednom mém známém, který ve svém životě před nějakou dobou prožíval podobné problémy, ale modlil se a věřil Bohu a Pán Bůh nějakým způsobem začal jednat a tak a tak mu pomohl. A že tenhle příběh vám vyprávím, abych vám ukázal důležitost duchovní pravdy, že je třeba se modlit a důvěřovat Bohu. Vy jste povzbuzeni a odcházíte s rozhodnutím taky se modlit a věřit.

    Co se však nestane - za pár dní o všem vyprávíte příteli, který vám řekne, že toho dotyčného dobře zná a že v oné době ve skutečnosti prožíval úplně něco jiného, a že celý příběh je jen obyčejným výmyslem (tedy není historicky pravdivý). Logicky se vydáte za mnou, abych vám to vysvětlil. A já začnu povídat: „Ty sis myslel, že to, co jsem ti říkal, byla skutečnost? Ale tos to špatně pochopil. Moje vyprávění nebylo přece svědectví pro dějepisce, o nějakou historii mi v něm vůbec nešlo. To byl spíš takový mýtus nebo podobenství, víš? Hymnická oslava toho, jak Pán Bůh jedná v životech lidí. Boží jednání jsem v tom svém povídání mytologicky rozpracoval, abych vyjádřil ty úžasné duchovní pravdy. Protože to, na čem záleží, jsou ty duchovní pravdy, aby ses z nich poučil a tak. To vyprávění bylo o víře a modlitbě, nechtěl jsem ti převykládat nějaký životopis. Příběh je svým způsobem pravdivý, protože jeho duchovní obsah je pravda. Na tom, jestli se to skutečně stalo, přece nezáleží, hlavně, že sis z toho něco vzal do života, ne?“

    Dost pochybuji, že by vás tohle vysvětlení uspokojilo a že byste si řekli „no tak co, tak se to nestalo“ a příběh by k vám mluvil úplně stejně, jako k vám mluvil, když jste byli ještě přesvědčeni o jeho (historické) pravdivosti. Naopak, zjištění (historické) pravdy by onu „duchovní pravdu“ silně devalvovalo. Celou moji argumentaci byste právem považovali za úplný nesmysl a nejspíš byste přemýšleli, jestli si z vás nedělám legraci (možná, i jestli to mám v hlavě v pořádku). Přesto se stejná argumentace používá o historicitě Bible, Slova samotného Boha! Žádný argument jsem si nevymyslel, všechny jsem slyšel (nebo četl) v souvislosti s názorem, že Bible není historicky věrohodná. Křesťané si myslí, že tímto postojem udělají Bibli pro nevěřící přijatelnější, ve skutečnosti však její zvěst závažným způsobem snižují.

    Historicita je pro spoustu „duchovních pravd“ Bible zásadní. Ve skutečnosti Bible v příbězích duchovní pravdu od té historické - mimo případ podobenství - neodděluje, ba ta duchovní zvěst přímo stojí na jejich doslovném, historickém chápání. Nejvýraznější to je u té nejneuvěřitelnější události celé Bible – vzkříšení. Apoštol Pavel píše: „Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu; dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli“ (1. Kor 15,12-20). Naše spasení doslova závisí na tom, zda Pán Ježíš doslovně tělesně historicky vstal z mrtvých. Nevstal-li takto, jdeme všichni bez rozdílu do pekla. Až tak děsivě prosté to je.

    Jsem přesvědčen, že stejný princip platí i pro ostatní části Písma. Stálo by za to se konkrétně zaměřit na každou z nich jednotlivě, ale není zde na to prostor. Nicméně v Bibli popisované události nejsou pouhými podobenstvími (kromě těch, u nichž je tak přímo napsáno), ani ty, které obsahují nadpřirozené, nám těžko pochopitelné prvky. Je to vlastně naopak - zvlášť o těch událostech s nadpřirozenými prvky můžeme tvrdit, že nejsou podobenstvími. Schválně si přečtěte všechna podobenství Pána Ježíše v evangeliích. Jestli je na nich něco typického, tak to, že neobsahují zázraky ani jiné nadpřirozené motivy. Když Pán Ježíš, to vtělené Slovo (J 1,1.14), nepoužívá v podobenstvích motiv zázraků, proč by Bible, to vdechnuté Slovo (2. Tim 3,16), měla činit jinak? Jinými slovy, pokud příběh obsahuje zázrak, můžeme se právem domýšlet, že se asi nejedná o pouhé podobenství.

    Křesťané, nebojme se spolehnout i na historickou pravdivost Písma, nedělejme kompromisy se světem a jeho filosofií. Tak jako tak jsme uvěřili podle světa bláznovské zvěsti – stala se nám však moudrostí Boží (viz 1. Kor 1,18-30). Kompromisy s Božím slovem se mohou líbit světu, jistě se ale nelíbí Pánu Bohu. A co je důležitější – líbit se Jemu nebo lidem? Kéž s Pavlem můžeme všichni říci: „Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým“ (Ga 1,10).  

 

M.H.

Články mládeže