Jak starozákonní svátky ukazují na Mesiáše – Ježíše Krista.

05.03.2018 20:00

      Pán Ježíš řekl farizeům, že „všechna Písma svědčí o mně“ - mínil tím, že o něm svědčí jako o Mesiáši (J. 5,39). A Bůh a jeho slovo je tak úžasné, že ve SZ mluví od začátku do konce o budoucím příchodu Mesiáše a předpovídá jeho narození, život, působení i smrt a vzkříšení - někdy až do naprosto zarážejících podrobností. A předpovídá i jeho triumf na konci věků. Ano, celá Bible ukazuje na Ježíše Krista. A proto Bůh „zabudoval“ náznaky ukazující na Mesiáše i do izraelských svátků, které měl Boží vyvolený národ slavit. Nás křesťanů se pochopitelně nejvíce týkají Velikonoce a Letnice.

      Nejdříve je třeba vysvětlit, proč slaví křesťané Velikonoce jindy než Židé svátky Pesach, když se ukřižování i zmrtvýchvstání Pána Ježíše událo právě během těchto židovských svátků. Náš dnešní kalendář je solární. Je tedy určován oběhem Země kolem Slunce a naše kalendářní měsíce jsou s touto skutečností pevně spojené. Například prvním jarním dnem je většinou (kvůli přestupným rokům) 20. nebo 21. březen, kdy jsou den a noc stejně dlouhé. Židovský kalendář je oproti našemu lunosolární, to znamená, že roky jsou určovány (jako u nás) podle slunce, ale jejich kalendářní měsíce jsou vázány na oběhy Měsíce, které trvají 29 a půl dne. Židé tak mají 12 kalendářních měsíců, které mají střídavě 29 a 30 dní; ale „zbývající“ dobu do plných dnů v roce doplňují sedmkrát za 19 let dny vloženého měsíce adaru II. Jejich první kalendářní měsíc avív (později v Babylonii nazvaný nísan) začíná vždy prvním jarním novem, tj. dnem, kdy se Měsíc nachází mezi Zemí a Sluncem (novoluní je v našich kalendářích značeno černým obrázkem měsíce) a má tedy proti našemu pojetí pohyblivý začátek. A Pesach se slaví vždy čtrnáctého nísanu bez ohledu na to, na jaký den v týdnu to vyjde. Ještě je třeba říci, že v naší kultuře začíná den ránem a končí večerem (na hodinách od půlnoci do půlnoci), ale Židům trvá den podle Božího měření času od večera do dalšího večera (Gen.1.kap.). A rozdíl v určování doby slavení Velikonoc nastal ustanovením Nikajského koncilu r. 325, kdy bylo rozhodnuto, že Velikonoce se budou slavit vždy po 21. březnu, a to v neděli po prvním jarním úplňku. (Důležitá poznámka: Poprava Pána Ježíše během svátků Pesach proběhla buď roku 30, nebo 33 n.l., protože v uvažovaném období jeho smrti jen v nich připadl Pesach na pátek (tj. začal ve čtvrtek večer) a Ježíšovo vzkříšení na neděli. Tolik úvodem k datování židovských svátků.

      Ale proč vůbec slavit jakékoli svátky? Veliké Boží skutky, Jeho milost a lásku bychom si přece měli připomínat vždycky. Jenže Pán Bůh nás zná a ví, že svátky nám k tomu dávají ještě mnohem větší příležitost. Věřící lidé (tedy Židé a křesťané) v těchto dnech soustřeďují své myšlenky a jednání na Boha. Ale pro ty, kteří tyto zvěsti nepřijímají, jsou to jen volné dny - použitelné buď pro zábavu nebo konzum (Př. 16,26). Nepropadáme i my tomuto trendu? Nejsou i pro nás shromáždění v těchto svátečních dnech břemenem? (Jer. 23,34) Jsou pro nás připomínky a slavení Božího jednání vždycky radostí? (Ž.122,1) Koho Boží jednání nechává chladným, kdo nežije správným způsobem a v souladu s biorytmem, který nám Bůh určil, neprožije požehnání (Ag.1,6).

      Hospodin nařídil, aby každý Izraelec přišel do Jeruzaléma obětovat alespoň třikrát za rok: na Svátek nekvašených chlebů, na Letnice a Svátek stánků. Ale projděme si židovské svátky postupně a začněme podrobněji Velikonocemi. Ty mluví k nám křesťanům nejvíc; a také máme pašijové příběhy a jejich vyvrcholení popsány v evangeliích zvláště podrobně – vždyť tvoří víc než čtvrtinu jejich zvěsti.

 

Pesach, svátek přejití/přeskočení – Chag ha Pesach, (aram.i ř. Pascha), v Písmu také nazývaný hodem beránka. Slaví se 14. nísanu, (náš březen/duben) a je připomínkou slavného vysvobození Izraelců z egyptského otroctví. Pesach nejenže Mesiáše naznačuje, on přímo křičí: To, co se stalo kdysi v Egyptě, bylo jasným symbolickým modelem Boží záchrany z lidských hříchů a nejjasnějším předobrazem Mesiášovy smrti. Návod na slavení tohoto svátku je v Exodu ve 12. kapitole.

      Desátého nísanu si každá židovská rodina musela opatřit malého beránka nebo kozlíčka, museli s ním žít pět dní jako s členem rodiny a čtrnáctého nísanu (když si ho už všichni oblíbili) ho museli zabít a jeho krví natřít veřeje svého domu. Když totiž o půlnoci procházel Egyptem Hospodinův anděl zhoubce, ve všech domech - ať už u faraona, egypťanů nebo židů, kde nenašel na veřejích krev beránka - tam zemřelo všechno prvorozené – lidé i prvně narození samci domácích zvířat.

      Když Jan Křtitel, který měl připravovat Mesiášovi cestu, uviděl Pána Ježíše, řekl: „Tohle je Boží Beránek, který snímá hřích světa“. Odkázal se tím Izaiášovo proroctví v 53. kap. a na krev těch nevinných beránků v Egyptě, která zachránila všechny prvorozené v domě. Chtěl ukázat, že smrt a krev těchto beránků je předobrazem dokonalé záchrany všech hříšníků skrze oběť a prolitou krev nevinného a dokonalého Božího Beránka před hrozným hněvem Božího soudu. Kdo se skryje pod ochranu krve obětovaného Božího Syna, toho Boží trest přeskočí (protože smrt už nastala a hřích tím byl zástupně potrestán). Kdo se však neukryje, zahyne.

      Ale těch shod mezi nařízeními pro tyto slavnosti a událostmi posledního týdne života Pána Ježíše je mnohem víc. Ve stejný den, kdy byl vybírán pesachový beránek, byl v sobotu při večeři v Betanii u Marty, Marie a Lazara (tj. na začátku 10. nísanu) i Pán Ježíš vybrán a potvrzen jako dokonalý Boží Beránek. Stalo se to pomazáním vzácným olejem - stejným způsobem jako byl David vybrán za krále. A při jeho slavném nedělním vjezdu do Jeruzaléma byl Židy uznán jako Mesiáš a nevědomky potvrzen i jako obětní Boží Beránek (i když spojení Mesiáše z velikonočním beránkem nepochopili tehdy ani učedníci). Od neděle do jeho zatčení potom Pán Ježíš vyčistil chrám (asi dvakrát, na květnou neděli /Mt.21,12; Luk.19,45;/ ale i v pondělí /Mk.11,12-15/)) a učil v těch dnech Židy, pohany, ale hlavně své učedníky hlubokým skutečnostem týkajících se církve a duchovního života.

      Ve čtvrtek večer, (ale opět už na začátku 15. nísanu), slavil Pán Ježíš s učedníky hod beránka s ustanovením Večeře Páně. Během noci pak proběhly Jidášova zrada, Ježíšovo zatčení, mučení a věznění. A v pátek (stále 15. nísanu) po rozednění byl Pán Ježíš veleradou odsouzen, vláčen od velekněze k Pilátovi, od Piláta k Herodovi a zpět. V devět hodin ráno (v době první chrámové oběti) pak byl jako pravý, od věčnosti určený pesachový Beránek za lidské hříchy ukřižováním obětován. V poledne nastala tma trvající celé tři hodiny, kdy se kvůli nám stal Pán Ježíš ztělesněním hříchu a proto byl opuštěn i svým svatým nebeským Otcem; a tehdy na něho byl vyléván hrozný Boží hněv za lidské hříchy. Celou tu dobu prožíval společně s tělesným i duševním utrpením také nám nepochopitelná duchovní muka. A ve tři hodiny, kdy byl jako další každodenní chrámová oběť obětován druhý beránek, na kříži zemřel. Ale přesto mohl před skonem zvolat: Je dokonáno! A to, že měla tato smrt zlomový význam, se potvrdilo roztržením chrámové opony (tj. náhle uvolněným přístupem do svatyně svatých) a velikým zemětřesením, při kterém se otevřely hroby a mnozí zemřelí svatí vstali z mrtvých a objevili se v Jeruzalémě.

      Šestnáctého nísanu (tedy v sobotu) začal Svátek nekvašených chlebů - Chag ha matzot. Slaví se až do 22. nísanu. Židé měli do těchto svátků odstranit ze svých domů veškerý kvas a část z něho pak byla při pesachové oběti rituálně v chrámě spálena. Kvas je v celé Bibli téměř vždy obrazem hříchu. Protože stejně jako kvas prokvasí celé těsto, stejně hřích infikuje celého člověka i společnost. A tak celý týden jedli Židé jen nekvašené chleby (macesy) jako symbol toho, že chtějí žít před Bohem bez kvasu hříchu. Jenže nákazu lidského hříchu spálení kvasu v chrámě nezničilo. To, aby měli lidé možnost žít posvěcený život osvobozený od otročení hříchu, to umožnila až porážka Satana a hříchu zástupnou smrtí našeho Spasitele na kříži. Tento svátek „zbavování se kvasu“ je tak i pro křesťany výzvou, abychom už nežili „s kvasem“ špatnosti a zloby, ale „s nekvašenými chleby“ upřímnosti a pravdy. A ukazuje také na nutnost skrze biblickou kázeň očišťovat i společenství církve.

      A sedmnáctého nísanu se slavil Svátek prvotin - Chag ha Bik kurim. (Na sebe navazující svátky Pesach, Nekvašených chlebů a Prvotin tvořily pro Izraelce jeden celek svátečních dní.) A ve svátek Prvotin (tj. v neděli) byl do chrámu přinesen a vyzdvižen jako mávaná oběť pozdvihování první snopek zralého ječmene. Proto nemůže být překvapením, že v neděli ráno i Pán Ježíš Kristus vstal slavně z mrtvých. I On je prvotinou, tím prvním, který byl vzkříšen (vyzdvižen) do jiné, věčné dimenze života. Vzkříšením byl zlomen osten smrti a Satanovi – hadovi byla rozdrcena hlava. A protože byl vzkříšen Ježíš, byli, jsou a budou k věčnému životu vzkříšeni také všichni věřící, kteří Mesiáše odedávna vírou vyhlíželi a i ti, kteří v Něj a jeho evangeliu uvěřili.

      Svátkem prvotin začínaly v Izraeli žně. Ale z pohledu křesťanů tehdy začala příprava na žně lidských duší. Pán Ježíš se čtyřicet dnů svým učedníkům zjevoval a svým vyučováním je připravoval na jejich další úkol týkající se misie a správy církve. Potom vystoupil do Otcovy slávy a učedníci čekali dalších deset dní na modlitbách na splnění slavného Ježíšova zaslíbení. A o Letnicích se dočkali.

      Sedm týdnů (zaokrouhleně po 50 dnech) po svátku Prvotin slavili Židé další důležitou slavnost – Letnice - Šavuot (svátek týdnů). Slaví se 6. sívanu (květen/červen) a byl to svátek dožínek. Církev si naopak o Letnicích připomíná zaslíbený příchod a vylití Ducha svatého, zrození církve Ježíše Krista a počátek duchovní žně ospravedlněných a spasených duší skrze Krista - a to nejen ze židů, ale i z pohanů.

      Velikonoce a Letnice jsou židovskými svátky, na které křesťanská církev kvůli spásnému Božímu jednání v těchto dnech, vědomě navázala. Ale připomeňme si stručně i další v Bibli zmiňované židovské slavnosti, protože i ty ukazují na Mesiáše.

 

      Svátek troubeníRoš hašana – Nový rok. Slaví se 1.tišrí (září/říjen) a je nejen začátkem židovského nového roku, ale i připomínkou, že také v lidských dějinách začal příchodem Mesiáše „nový rok“ - nové období dějin spásy. Nemusíme se už stát židy, abychom mohli být zahrnuti mezi požehnané. Každý člověk teď může prožít okamžik, „rok“ změny – chvíli, kdy uvěří v Ježíše jako Spasitele, přijme v pokání záchranu, získá naději věčného života a rozhodne se žít podle Písma v poslušnosti a posvěcení. Spasení je už rozšířeno na všechny národy světa.

      Den smíření Jom kipur. Připadá na 10. tišrí (opět září/říjen). Tento den byl velmi důležitý, protože jen tehdy, jedinkrát za rok směl vstoupit velekněz do Svatyně svatých. Mohl tam vejít jen rituálně očištěn (jinak mu hrozila smrt) a musel tam přijít s krví obětovaného beránka, kterou pak postříkal slitovnici (zlaté víko s dvěma cheruby) na truhle úmluvy. Byla to nejdůležitější oběť celého roku za hříchy celé Izraelské pospolitosti. I tento rituál je jednoznačným poukazem na oběť svatého Božího Syna. Veleknězova oběť byla jen nedokonalým předobrazem odpuštění, protože se musela každoročně opakovat. Protože jen Ježíšova krev prolitá na kříži dokonale a navždy vyřešila problém lidských hříchů.

      Svátek stánkůSukót. Slaví se celý týden od 15.- 22. tišrí a je připomínkou 40 let putování a zajištění všech potřeb Izraelského lidu i v nehostinných podmínkách pouště pod viditelným Božím vedením v ohnivém a oblačném sloupu. Pro křesťany je tato cesta Izraelského národa jasným podobenstvím pro jejich životní pouť z problematické časnosti do zaslíbené nebeské vlasti. A ačkoli je dnes pro nás přítomnost našeho Spasitele neviditelná, jeho ochrana a péče jsou pro ty, kdo mu důvěřují, stejně reálné jako kdysi pro Izrael.

      Svátky Purim. Ty se slaví 15. adaru (únor/březen) Je to připomínka záchrany židů v době vlády Xerxa I. (486-465 př. Kr.) Jeho manželka, židovská dívka Ester, svou přímluvou u krále překazila vyhlazení všech židů v perské říši, které naplánoval na vylosovaný den (odtud svátky Purim - den losů) nepřítel židů agagovec Haman. Ale nakonec byli zabiti spolu s Hamanem i nepřátelé židů. I tento svátek má přesah do křesťanství. Satan se vždy snažil prostřednictvím lidí (faraon, Haman, Hitler aj.) zničit Boží lid Izrael a překazit i spásu všeho lidstva. Zdánlivě se to dařilo, ale nakonec utrpěl i Satan drtivou porážku. Zmrtvýchvstalý Ježíš zvítězil, umožnil všem, kteří mu uvěří návrat k Bohu, zajistil jim pevnou naději věčného života v Boží slávě; a v určený čas dovrší své vítězství i v dějinách tohoto světa.

 

Židé slaví i slavnosti, které kanonické knihy Bible nezmiňují a jejich spojování s Mesiášem by tedy bylo spekulací:

      Svátky Chanuka – svátky světel. Ty se slaví osm dní od 25. kislevu do 2. tevetu (listopad/prosinec) jako připomínka opětného vysvěcení chrámu za Makabejských (1.Mak. 4,36-59) a zázraku, kdy prý na chrámovém svícnu olej na jeden den vydržel hořet dní osm. Je zajímavé, že o těchto svátcích byl v chrámě i Pán Ježíš (J. 10,22).

A Židé dnes slaví i svátek nezmiňovaný v žádných Písmech: (slaví se asi od 11. století)

Radost z Tóry – svátky Simchat tóra. Slaví se 22. tišrí (září/říjen), kdy se Židé radují z darovaného Božího zákona a tančí se svitky Tóry.

      Nejdůležitějším (a také nejčastějším) židovským svátkem je ale Šabat (v latině Sabat) – sobota, sedmý den týdne přikázaný v Desateru. Je to den určený nejen k lidskému odpočinku po celotýdenní práci. Člověk není stroj a potřebuje spánek i odpočívat. Lidé po francouzské revoluci zavedli „lepší“ kalendář a nahradili sedmidenní týden týdnem desetidenním; ale nefungovalo to. Náš Stvořitel nejlépe ví, co potřebuje náš biorytmus. Ale ještě důležitější je i druhý význam šabatu – je to den, který si má Boží lid oddělit pro Hospodina a jeho záležitosti. Ale ani první den po sobotě není pro židy bez významu. Podle jejich tradice prý v tento den skončila potopa (symbol záchrany a ukončení Božího trestu), Izrael prošel Rákosovým mořem (symbol křtu), na Sinaji dostal Izrael Desatero a byl popraven Haman (předobraz poražení Satana).

      Křesťané ovšem už od počátku církve dodržují jako den vyčleněný pro bohoslužby a odpočinek Den Páně - neděli. Je to proto, že si připomínají den, kdy a) byl vzkříšen náš Spasitel: Světlo světa zazářilo plně svým vzkříšením ve stejný den, kdy Bůh stvořil světlo, b) byl v neděli vylit i Duch svatý,  c) Bůh v NZ několikrát zopakoval všechna přikázání Desatera - mimo příkazu dodržovat sobotu. Je ale moudré, když se lidé sedmidennímu životnímu cyklu (i s dnem odpočinku) podřídí.

      Dnes, v novém Mesiášově věku už nebude spasen nikdo kvůli tomu, jestli světí sobotu nebo neděli. Zachráněn bude jen ten, kdo uznal svou hříšnost, uvěřil zvěsti o zástupné oběti Božího Syna na kříži za jeho hříchy a kdo poddal Ježíši Kristu svůj následující život jako Pánu. Jen takový omilostněný hříšník bude prožívat závdavek skutečného odpočinutí a plného duchovního pokoje, jejímž předobrazem sobota je. Neboť do odpočinutí vcházíme my, kteří jsme uvěřili ….. Kdyby je (Izraelce) Jozue uvedl do odpočinutí, nemluvil by o jiném, pozdějším dni. A tak zůstává sobotní odpočinutí Božímu lidu. Kdo totiž vešel do jeho (Ježíšova) odpočinutí, ten odpočinul od svého díla, tak jako Bůh od svého. Pospěšme si tedy vejít do onoho odpočinutí, aby nikdo nepadl podle stejného příkladu neposlušnosti (Žid. 4, 3a 8-11)  Opravdové odpočinutí od snah se Bohu zalíbit a i vítězství a odpočinek od marného boje s hříšností lidskými silami nám může dát jen náš Spasitel. Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetížení a já vám dám odpočinek. ... a naleznete odpočinutí svým duším.(Mat. 11,28 a 29b)

      A tak opravdu všechny v Bibli uvedené svátky a slavnosti ukazují k Mesiášovi, jsou umožněny jen jeho dílem a budou skrze Něho a u Něho v jeho věčné slávě i dovršeny.

(podle kázání L. Tvrdého K. H.)