Hned, ...nebo později?

24.08.2020 20:00

      Tuto otázku možná řešíme dost často. Jak ne ní odpovíme, může ovlivnit celá řada věcí, situací, okolností, naše preference, vlastnosti, ale i naše životní postoje.

      Jsme někdy ochotni na splnění našeho přání počkat, nebo chceme většinou všechno hned? Záleží na tom, o co jde. Otázka je natolik všeobecná a týká se všech lidí, že bych ji snad ani neměl vztahovat i na křesťanský život. Jenže tato otázka se křesťanů může týkat hlavně v životně důležitých záležitostech.

      V rozhodování tohoto typu se většinou nejedná o podstatné záležitosti a zvolení možnosti teď – nebo později, většinou neovlivňuje konečný výsledek. (Kdy se najím, kdy půjdu nakupovat, aj..) Často rozhodne nálada, nebo okamžité chtění. Ale naše chtění a touhy mohou zbytnět a začít naše konání ovlivňovat či dokonce řídit. A mohou ovlivňovat i podstatné záležitosti.

      To, jak přání mohou začít lidi ovládat, můžeme vidět u malých dětí např. v obchodech. Přemlouvají, nebo dokonce dělají na rodiče nátlak, aby jim koupili věc, kterou si přejí. Ale dnes stále častěji vidíme, že svou žádostivostí jsou ovládaní i dospělí. Dnešní životní moto zní: „Život je krátký a proto se musí naplno využít.“ A tak je čas života využíván podle toho, jaké mají lidé priority. A důvod něco odkládat na později dnes lidé nevidí. A žel, tomuto trendu dnes často podléhají i lidé z křesťanského prostředí.

      Dnes patří k „top“ hodnotám bohatství; mnozí od něho očekávají, že splní jejich sny, touhy a přání. Že jim hojnost přinese zážitky, cestování, zábavu a zajištěný život - zkrátka štěstí. Další se snaží o úspěch skrze své vzdělání, podnikání, sport nebo politiku – i tato úsilí přinášejí někdy dost peněz. Jiným jde o obdiv, slávu a sledovanost v rámci pop-kultury a internetu. To také může nést i finance. Umírněnější a skromnější preferují vztahy – chtějí mít dobrou rodinu, děti. Nemálo lidí to získá a je otázkou, zda je to plně uspokojí. Ale ne všichni dosáhnou dostatečně rychle cíle svého snažení. A tak přibývá lidí, kteří jsou ochotni jít za svými touhami „zkratkami“. Nejsou ochotni na předměty své touhy čekat.

      Někteří začnou hrát a sázet; a stávají se gamblery. Jiní při hledání „zážitků“ uvíznou v pasti drog. Další jsou ochotní se zadlužit, aby měli co nejdříve to, po čem touží; i když jde o zbytné věci a záležitosti. Někteří jsou ochotní se dostat k penězům i nelegálními způsoby, třeba hackerstvím, nebo další kriminální činností. A lidé, kteří touží po vztazích, se už od puberty často vrhají do opakovaně neúspěšné „honby“ za partnery a „štěstím“.

      Tady vzniká vážná otázka: Je ještě v dnešním světě něco, kvůli čemu stojí za to i důležité věci odložit na později? Odpověď určuje to, jak vidíme lidský život. Pro toho, kdo je přesvědčen, že lidský život je konečný a nepřesahuje do věčnosti, je logickou odpovědí: „Život skončí (pokračuje jen v dětech) a proto ho musím co nejvíc vyždímat.“ Pro znovuzrozeného křesťana je naopak odpovědí: „Ano, je to Bůh. Kvůli svrchovanému a dobrému Bohu je možné odložit na později vlastně cokoli.“ Ten, kdo očekává věčnost se svým Zachráncem, má důvod i důležité věci odložit  (a v některých případech i oželet) v důvěře, že to dobrý Bůh nepřehlédne. Přesto jsou důsledky tohoto postoje mnohem lepší než ty, které si lidé sami „nadrobí“ a pak si musejí trpké následky svých rozhodnutí i „sníst“.

      Zmínka o znovuzrozených křesťanech je nutná dovysvětlit. Je totiž zřejmé, že drtivá většina těch, kteří se při sčítání obyvatel přihlásí k nějaké církvi, nejsou z pohledu Bible křesťany. Možná se narodili do rodin s křesťanskou tradicí a byli v dětství pokřtěni, možná někteří z nich prošli i vyučováním náboženství a byli biřmováni, konfirmováni, nebo dokonce požádali o křest (jsou tedy oficiálně plnoprávnými členy církví), ale v praktickém životě Bohu moc nedůvěřují. Podobné to je s důvěrou v Boha u lidí, kteří se přiklánějí ke křesťanství z filozofických důvodů. Říkají, že věří v Boha, ale na jejich životech to nepoznáte. Nejviditelněji se to projevuje před uzavíráním manželství. I lidé, kteří se prohlašují za křesťany, uskutečňují výběr partnera hlavně podle svých citů, hledisek a očekávání. A často při tom zpochybňují a také překračují Boží normy. A rozhodně nečekávají na Boží řešení těchto záležitostí – rozhodnou si je a uskuteční podle svého.

      Křesťan důvěřující Bohu, se ale nejenom v této otázce orientuje podle Bible. A výběr i jednání, které si někteří „křesťané“ dokáží omluvit, učení Bible vylučuje. Ale i v záležitostech, na které Písmo neodpovídá (mám studovat ekonomii nebo práva; nebo, mám vstoupit do manželství s osobou A nebo B, případně C), se křesťan spoléhající na Boha, nechá vést. Především se za taková rozhodnutí modlí. A očekávání, že mu dobrý a jednající Bůh i v takových rozhodováních ukáže cestu způsobem, aby to pochopil, ho nezklame. Je to i moje osobní zkušenost.

      Námitkou nevěřících je, že to vede do pasivity. Není tomu tak. K hledání cesty patří i aktivita. Ale nejdůležitější je podřídit se Božímu vedení. A někdy se „směrovka“ k cíli podle Boží vůle objeví až za dlouhou dobu. A do té doby důvěřující křesťan odmítá - odkládá na později - i takto podstatná rozhodnutí. A pro důvěřujícího Bohu má čekání na Boží vedení nepřekvapivé důsledky, o kterých si lidé řešící životní otázky podle svého a kdy si to určí, mohou nechat zdát.

      I v ekonomice se někdy mluví o tzv. „protestantské“ strategii hospodaření. Ta v minulosti vycházela ze soustředěnosti křesťanů - zvláště kalvínské zbožnosti - ze stálého a zodpovědného jednání podle etiky Bible v praxi, spojeného s rozumnou zbožnou strategií (Ř. 12,3) a šetrnou spotřebou a využitím vydělaných prostředků. Takový životní styl (vyšší úroveň morálnosti společnosti) prý významně posílil ekonomiky států s většinou protestantských obyvatel před státy katolickými. Tam byla zbožnost soustřeďována na tradice a mystiku; a s prostředky ukazující moc a bohatství (zámky), a také určené na zvýšení slávy církve (katedrály, kostely), se nešetřilo. A zpovědi (a znovu opakované viny), možnost odpustků (dodnes existují) a zádušní mše a očistec, morální úroveň národů moc nezvyšovaly.

      Úspěch nejen ve stěžejních životních rozhodováních je závislý na míře naší poslušnosti a na našem praktickém podřizování se Božímu slovu. A naopak; pokud lidé jednají podle společenských zvyklostí a lidských názorů, na důsledcích v životech těchto lidí se to podepíše.

      Uznávám, že řešení životních kroků a problémů křesťanským způsobem, není snadné. Odporuje naší padlé přirozenosti. Pro nevěřící je to dokonce naprosto bláznivé a nesmyslné.

      Ale i pro dnešní svět je překvapivé, že uskutečňování instrukcí Bible má tak skvělé výsledky. A naopak, praktikování moderních evolučních nauk včetně psychologie, přináší v lidských vztazích a rodinách katastrofu za katastrofou.

      Proto je pro křesťana důvěřujícímu Bohu odpověď na úvodní otázku: „Hned, nebo později?“ nejlepší tato odpověď: „Pane, ty víš všechno. Veď mne jak chceš ty; a ať se vše děje podle tvé vůle a ve tvůj čas.“

K.H.