Hlásej slovo

19.12.2011 00:07


    Skutky apoštolské 13:48: Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili.

    Slovo pro tento týden nás informuje o velmi zvláštní věci, které se velké množství křesťanů vyhýbá a nechce o ní ani slyšet. Jak zvát v dnešní době lidi do církve? Jsou nějaké hranice v tom jak evangelizovat a jak už ne? Je forma jen věcí vkusu nebo na ní také Pánu Bohu záleží? Nechme se i v tomto článku nechat více proměňovat podle obrazu Božího.

    Na začátek je důležité říci, že Pán Bůh rozhodně chce, aby všichni lidé poznali pravdu (1 Tim 2:4). Druhá věc je ta, že ne všichni lidé chtějí pravdu poznat. Další věc je ta, že Bůh je naprosto svrchovaný a všemocný. Má tedy právo říci, kdo půjde do zatracení a kdo získá věčný život. Pravda je taková, že ač Bůh lidi předem vyvoluje, dává jim na druhé straně svobodnou volbu. Je to veliké tajemství, které zajisté plně pochopíme až na věčnosti. Přes tvrdou realitu Božího předurčení je tu však nesmírná milost v poslání Církve šířit zvěst evangelia do celého světa. Každý má možnost se svobodně rozhodnout, zda-li nabízenou milost přijme, či ne. Podle svého rozhodnutí bude také souzen. Zvěstování je tedy reálné poslání, které má Církev naplňovat. Existuje však nešvar, který vidím, a to je to, že se nedostatečně spoléháme na moc Božího slova a na to, že "[ti] kteří byli vyvoleni k věčnému životu, (prostě) uvěřili" (Sk 13:48). Podstatou evangelizace je šíření Božího slova. Ti pak, kteří jsou Bohem předzvěděni k věčnému životu na něj zareagují. Měli bychom se mít na pozoru, abychom z „přehnané touhy po záchraně ztracených“, která více než z lásky k nim pramení z nedůvěry v Boží svrchovanost, moc jeho Slova a neznalosti pravdy, nesahali po velmi pochybných praktikách, které mohou být sami o sobě velmi lákavé. Nesmíme zapomínat, že mnoho z moderních způsobů evangelizace má za výsledek jen to, že do církve přicházejí lidé okouzlení duchovnem, nadšeni křesťanskou kulturou, udiveni mocí Ducha a jeho dary a jinak emocionálně obelstění. Pokud bychom však stavěli křesťanství oněch lidí na těchto věcech, budou na tom mnohdy hůř, než kdyby se s křesťanstvím nesetkali vůbec. Tento nešvar se totiž pak stává kořenem fenoménu “zklamání z Krista“. Chtěl bych však zmínit, že je spousta způsobů, jak kvalitně doplnit hlásané Slovo tak, že to může nakonec podpořit zvěst evangelia. Nesmí se však stát případ, kdy všechno ostatní zastíní hlásané Boží slovo, které je pak vnímáno jen jako doplněk. Což je už samo o sobě v rozporu s reformačním pohledem na bohoslužbu.

    Na závěr bych chtěl připomenout jednu událost z života našeho Pána, kdy ho opustilo velké množství jeho učedníků (Jan 6. kapitola). Pána Ježíše následovalo mnoho lidí, kteří byli fascinovaní jeho osobou, šokovalo je Jeho učení a byli nadšení ze zázraků, které činil. Když však Spasitel začal mluvit o podílu na jeho tělu a krvi (Jan 6:56), která bude zajisté vylita, "od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili" (Jan 6:66). Když v Církvi začneme striktně hovořit o převzácné krvi Pána Ježíše, zjevně se mnozí, které tak toužebně chceme získat, pohorší. Musím se ale ptát:,, Nepřipodobní nás to ještě více k Pánu Ježíši?“

 

DK

 

Články mládeže