Dlužníci lásky

17.02.2012 21:40


    Římanům 13,8: Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil Zákon.

    Častým steskem křesťanů na církev v dnešní době je, že v ní je málo lásky. „Málo se milujeme, bratři a sestry, musíme se milovat více“, zní ve sborech. A je to povzdech pravdivý - lásky ve sboru nikdy není dost. V lásce budeme mít vždy rezervy a mnoho nám do dokonalosti v ní chybí. I Pán Ježíš sám varoval před tím, že lásky bude málo, a to zejména v poslední době: „A protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých“ (Mt 24,12 – zde je vhodné se podívat na kontext tohoto verše; mluví se zde skutečně o poslední době těsně před druhým příchodem Páně, viz verš 3.). Poukázání na nedostatek lásky a výzvy k horlivějšímu a intenzivnějšímu milování bratří a sester jsou tedy obecně vzato správné a s Písmem v souladu.

    Je zde však malý zádrhel, který spočívá v deformaci způsobené naší lidskou přirozeností. My lidé často raději poukazujeme na druhé; za výzvou k větší lásce ve sboru se tak může skrývat sobectví. Stává se tak, že říkáme: „Musíme se více milovat, bratři a sestry“, a ve skutečnosti tím (možná podvědomě) myslíme: „Musíte mě více milovat, bratři a sestry. Necítím, že jsem dost milován(a), tak to koukejte napravit.“ Tak tomu ovšem být nemá.

    Hovoří o tom náš verš týdne. Zde chce apoštol Pavel říct, že nemáme nikomu zůstávat nic dlužni (např. kdybych si půjčil peníze a dlouho je nevracel), jenom lásku. To neznamená, že lásku klidně dlužit můžeme, ba právě naopak. Máme vynaložit veškerou snahu, abychom lásku nedlužili, stejně jako máme vynaložit veškerou snahu splatit jiné dluhy. Ovšem tento dluh nikdy nemůžeme splatit. Pán Ježíš splatil náš nepředstavitelně velký dluh vůči Bohu a je nám v něm darováno vše – jsme tedy na prvním místě Jeho dlužníky. A splácet dluh máme všem lidem okolo nás, zejména bratřím a sestrám („Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry“ - Gal 6,10). Za dlužníky lásky musíme tedy považovat hlavně každý sám sebe. Moje hlavní myšlenka by tedy měla být ne, že mě ostatní málo milují, ale že já málo miluji ostatní. Na prvním místě nikomu nemám být nic dlužen, než abych ostatní miloval, a ne, že nikdo mi nemá být nic dlužen, než aby miloval.

    Můžeme však namítnout, že verš hovoří v množném čísle, že si nemáme navzájem být dlužní lásku, a že tedy můžeme vyžadovat lásku i od druhých. Z tohoto pohledu se dá říci, že můžeme. Posuďme ovšem před konečným závěrem tato výmluvná svědectví apoštola Pavla: „Nic jsem vám nezatajil, Korinťané, naše srdce se vám otevřelo. V našem srdci nemáte nedostatek místa, ale vy sami se nám uzavíráte. Na oplátku - mluvím k vám jako k svým dětem - udělejte nám i vy místo ve svém srdci!“ (1. Kor 6,11-13) „Dejte nám místo ve svém srdci! Nikomu jsme neublížili, nikomu jsme neukřivdili, nikoho jsme neošidili. Neříkám to, abych vás odsuzoval, vždyť jsem vám už dříve řekl: Máte v mém srdci takové místo, že jsme spolu spjati ve smrti i v životě“. (1. Kor 7,2-3) Já velmi rád vynaložím všechno, ano sám sebe vydám pro vaše duše. Když vás více miluji, mám být za to méně milován?“ (2. Kor 12,15) Apoštol Pavel zde Korintské prosí o lásku – ovšem nikoliv naprázdno. On sám je velmi miloval, mnoho jim obětoval, podstupoval kvůli nim těžké zápasy. Mnozí Korintští se od něho ovšem odvrátili a vše, co pro ně udělal, obrátili proti němu a začali mu to vyčítat. On přesto proti svým milovaným neuplatňuje nějaké nároky, ale naopak pokorně žádá.

    Máme my takovou lásku? Nebo je to v našem životě spíše tak, že toho pro bratry a sestry příliš neděláme, moc se za ně nemodlíme, neženeme se nijak zvlášť do služby druhým, a jen se hlasitě dožadujeme větší pozornosti a lásky od druhých? Pokud nám ve sboru chybí láska, první, co musíme udělat, je začít lásku projevovat sami mnohem horlivěji. Pán Bůh očekává na prvním místě iniciativu ode mě a od tebe. Křesťan nemá nikdy právo čekat na to, že první krok udělá ten druhý (ti druzí).

    Jak by mělo však takové horlivější projevování lásky vypadat a v čem by mělo spočívat? Jeden z důležitých praktických kroků nám ukazuje list Židům (čtěme v kralickém překladu, který dobře ukazuje onu souvislost): „A šetřme [tzn. všímejme si] jedni druhých, k rozněcování se v lásce a dobrých skutcích, neopouštějíce společného shromáždění našeho, jako někteří obyčej mají, ale napomínajíce se, a to tím více, čímž více vidíte, že se ten den přibližuje“ (Žd 10,24-25). Máme si všímat jeden druhého, rozněcovat se v lásce a dobrých skutcích – a to všechno při současném pilném navštěvování shromáždění. Verš o neopouštění svého shromáždění všichni známe; není to však jen nepříjemná křesťanská povinnost. Jeho význam je velice hluboký a souvisí právě s láskou, jak dobře ukazují Kraličtí. Jak si můžeme všímat druhých, když shromáždění (nejedná se jen o ta nedělní!) navštěvujeme jen laxně a nepravidelně? Kde je pak ona láska? Pokud sami vynecháváme společná setkání (opět – nejedná se jen o ta nedělní), budou všechny naše výzvy k větší lásce prázdné a marné (rozumíme přitom, že absence pro vážnou příčinu, např. nemoc, není opouštěním společného shromáždění). Láska dále souvisí se vzájemným rozněcováním se v dobrých skutcích. Nerozněcujeme-li se navzájem v dobrých skutcích z lásky, což činí radost Pánu Bohu a je Mu to k chvále a slávě, opět je naše láska marná a neúčinná ("Věrohodné je to slovo, a chci, abys na ty věci kladl důraz, totiž aby se ti, kdo uvěřili Bohu, soustředili na to, jak mají vynikat v dobrých skutcích; je to krásné a lidem užitečné" - Titovi 3,8). A o důležitosti a úzké souvislosti lásky a napomínání jsem již psal v tom to článku.

    Další důležitá věc je služba a praktická pomoc. Apoštol Jan vyzývá: „Dítky, nemilujme slovem ani jazykem, ale v skutku a v pravdě“ (1. Jan 3,18). Když mě má láska k bratřím nevede k aktivnímu zapojení se do služby, pak se ani nedá nazývat láskou. Někdo si pod pojmem služba může představit veliké úkoly – představí si kazatele, evangelisty kázající milionům, vedoucí lidi stojící v popředí. Jistě, to všechno je služba, a velmi významná služba. V listě Římanům ovšem čteme: „Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh (…) Nepomýšlejte na vysoké věci, ale nechte se vést k obyčejným“ (Řím 12,3.16b). V tomto oddíle jsou také vyjmenovány různé dary a služby. Máme rozdílné dary. Ne každý může být evangelista či kazatel. Každý ovšem může sloužit. Na některé potřebné služby ani nepotřebujeme zvláštní obdarování – stačí být zdravý a mít ochotu. Potřebujeme bratry, kteří mají zvláštní Boží dar házet sníh? Potřebujeme sestry, které mají zvláštní dar mýt nádobí? Ovšemže ne. Potřebujeme bratry a sestry s ochotným srdcem, nebo ještě lépe - potřebujeme být bratry a sestrami s ochotným srdcem.

    Tomu, kdo má pravou lásku a touží tedy z celého srdce sloužit ostatním, Pán ukáže jeho místo. Věřím, že nemůže nastat situace, že by někdo chtěl sloužit, ale nenašlo se pro něj nic, co by mohl dělat. Praktických služeb je spousta. A chybí-li někomu zdraví, i pro takového člověka má Pán svůj plán služby. Jeden z ukazatelů, že sboru chybí láska, jsou neobsazená místa na praktické i jiné služby. Když je několik sloužících bratří a sester přepracovaných a ostatní se jen vezou. S trochou nadsázky by se dalo říct, že ve zdravém láskyplném sboru se budou křesťané předhánět v tom, jak prakticky posloužit (a samozřejmě nejen prakticky, ale i duchovně) druhým; avšak jistě ne proto, aby se předváděli a ukazovali svoji službu na odiv. Když miluji bratry a sestry, tak budu toužit vyházet sníh, abych jim tak prospěl. Budu toužit umýt nádobí, abych jim pomohl. Budu toužit jim prospět duchovně podle svého obdarování. Pokud mi tato touha chybí, tak to s mojí láskou ke sboru a bratřím a sestrám není zřejmě až tak žhavé.

    Ten, kdo má v srdci postoj, že je dlužníkem lásky, má v sobě také postoj a srdce služebníka. Případný nedostatek lásky ve sboru se snaží napravit především sám u sebe. Nevynechá jedinou příležitost, při které by mohl posloužit ostatním, ať už tak či onak (což mimo jiné znamená, že nevynechá pokud možno žádné shromáždění). Tím nejlepším příkladem je příklad Pána Ježíše Krista. Když se ve světle Božího slova porovnáme s Ním, musíme každý uznat (a já především), že nám do jeho lásky mnoho schází, když kolikrát nejsme pro bratry schopni učinit ani dost malé věci. Kéž nám je Pán milostiv a proměňuje nás více do své podoby.

 

MH