Co znamená Desatero pro dnešní křesťany?

26.02.2015 20:26

    To, že je Dekalog -Deset slov - nejkratší, ale i nejlepší „sbírkou“ zákonů postihující všechny oblasti lidského života, uznávají často i ateisté. Pro věřící Židy a křesťany je navíc přímým zjevením Boží vůle a jeho dodržování je od nás, kteří věříme v Boha, očekávané. Přesto je pro křesťany často otázkou, do jaké míry dnes pro ně Desatero platí, když už „nejsou pod zákonem, ale pod milostí“(Ř. 6,14b). Největší nejasnosti se asi týkají „dne odpočinku“; ale o tom až níže. Vím, že knihy pojednávajících jen o Desateru, by naplnily velkou veřejnou knihovnu; ale přesto se krátce pokusím sdělit na tuto otázku svůj názor .

    Jsem přesvědčen, že Ježíšův život, smrt, vzkříšení i seslání Ducha svatého změnilo účel Desatera a to, co pro křesťany znamená. Neztratilo svůj význam, zůstalo pro nás stejně důležité jako pro Žida, či jiného člověka. Ale pro vykoupené křesťany už přestalo být zákonem a hrozbou, protože Ježíš Kristus za ně dokonale splnil všechny Boží zákony a nařízení. A proto měl právo „zpřísnit“ a zaměřit Desatero v kázání na hoře nejen na jednání, ale i na lidské motivy a myšlenky. Dekalog se tak pro toho, kdo prožil znovuzrození z Ducha svatého, mění z přikazovaných zákonů v jakési měřítko. A pohledem na něj můžeme porovnávat, nakolik už pokročilo naše „dorůstání do podoby“ našeho Spasitele - Abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista (Ef. 4,15). A kvůli Kristu a s novým životem z Ducha svatého se z Desatera - z příkazů a zákazů - může stát duchovní svobodou v deseti oblastech života, v kterých nás Bůh proměňuje. K plnění přikázání se pak už křesťan nemusí nutit z vlastních sil, ale protože miluje Boha a svého Spasitele Ježíše, tak se rád podřizuje a poslouchá jeho nařízení - Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mne miluje. A kdo mne miluje, bude milován od mého Otce; i já ho budu milovat a zjevím mu sám sebe (J. 14,21). A když prožije vysvobození od svázaností a zvyků starého života -–Vždyť zákon Duchy života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti (Ř. 8,2), mohou se požadavky Desatera stát svobodami - nevynucenými a časem téměř automatickými součástmi jeho života. A Desatero mu pak už jen ukazuje oblasti, které ještě musí Kristus očistit a proměnit.

    Jsem též přesvědčen, že Desatero má pro křesťany také hlubší význam než pro Židy. V těchto příkazech totiž nikdy nešlo jen o pouhé formální dodržení litery zákona; v první řadě šlo vždy o vztah k Bohu - Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání (Mat. 22,37-38). Desatero začíná slovy: „Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“(Ex. 20,2). Izraelci i Židé chápou slova „tvůj Bůh“ kolektivně jako národ; a o dávném vyvedení z Egypta četli a čtou v Tóře a připomínají si to svátkem Pascha. Ale křesťan, který prožil osobní vysvobození „z egyptského“ otroctví hříchu, může říci s „nevěřícím“ Tomášem: Ježíš je „můj Pán a můj Bůh“ (J. 20,29). A s tímto hlubším a osobním vztahem se mění i přístup k Božím přikázáním. Je totiž jasné, že pouhá genetická sounáležitost s národem, může těžko přinést stejné výsledky jako osobní zkušenost odevzdání se Bohu..

První přikázání - které je podle mne přikázáním stěžejním - bez kterého nelze ty následující opravdově plnit – které přikazuje, ale možná (protože ve staré hebrejštině ještě nebyl otazník ani vykřičník) že spíše konstatuje: „Nebudeš mít mít jiné bohy mimo (vedle) mne“. /V hebrejském originále „na mé tváři“/. Bůh - Hospodin očekává a dává možnost, aby nejvyšší a konečnou autoritou byl vždy a ve všem jen On. Nic a nikdo nemá měnit, anebo zastiňovat jeho právo určovat náš život. To je pro nás lidi, toužící po nezávislosti, velmi těžké. Ale pro toho, kdo poznal svůj hřích, svou naprostou ztracenost a nemožnost obstát před svatým Božím soudem, je to jedinou možností záchrany. A kdo prožil nezasloužené vykoupení skrze zástupnou Kristovu oběť, pro toho je úplné podřízení Boží vůli a jeho vedení přece jen o mnoho lehčí. Takový člověk si zamiloval milujícího nebeského Otce i obětujícího se Spasitele - My milujeme jej, neboť On první miloval nás (1J. 4,19); a z lásky a vděčnosti je podřizování mnohem snadnější.

A z lásky je potom také snadněji dodržuje (spíše než přikázání) přání toho, koho milujeme. Proč zobrazovat (dnes třeba fotografovat) nebo dokonce tvořit karikatury milované osoby, když si to nepřeje? (Viz druhé přikázání). A zobrazování Boha i Ježíše Krista vždy karikaturou je, protože nemůže odpovídat skutečnosti -–Boha nikdo nikdy neviděl. Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle (1J. 4,12).

Podobné je to s mluvením o milovaném. (Třetí přikázání). Kdo opravdu miluje, nebude o objektu své lásky mluvit nicotně, zbytečně, prázdně (tj. bez obsahu) nebo neúplně či dokonce falešně -–Proti tobě a proti oběma tvým přátelům vzplanul můj hněv, protože jste o mně nemluvili správně jako můj otrok Job (Job 42,7).

S příkazem světit den odpočinku, je to mnohem složitější, protože někteří věřící si podle starozákonních textů oddělili (stejně jako Židé) za sváteční den sobotu (z hebr. ustat, přestat, upustit od něčeho). A jiní, zase podle novozákonních náznaků Písma, světí neděli. Všichni věřící se shodnou, že den odpočinku a soustředění na Boha a Boží věci je velkým Božím darem a požehnáním.

Úvodem musím zdůraznit, že nikdo nemůže být spasen proto, že dodržuje jakékoli z deseti Božích přikázání. Jak jsem už uvedl, všechny je stejně dokázal splnit jen Kristus. Nikdo nebude zachráněn třeba kvůli tomu že nezneužíval Boží jméno, ctil své rodiče nebo nesmilnil. A nikdo nebude spasen, a nebude mít ani žádné plus, když bude světit sobotu anebo naopak neděli. Zachránit nás, a přikrýt a smýt naše hříchy, může jen Ježíšova krev. Já světím neděli; ale ne kvůli tomu, že den Páně jaksi automaticky nahradil sobotu. To, že Pán Ježíš vstal z mrtvých a Duch svatý byl seslán v neděli, určitě není „náhoda“ ale Boží záměr. Kdyby bylo Božím plánem zachovat svěcení soboty, udály by se i tyto, pro církev klíčové události, v sobotu a nenastala by možnost změny. To je část důvodu proč se domnívám, že svěcení soboty nebylo „věčným“ Božím plánem.. Přesto je můj hlavní důvod přiklonění k neděli jiný. Kdyby byl totiž Jozue uvedl do odpočinutí, nemluvil by o jiném, pozdějším dni. A tak zůstává sobotní odpočinutí Božímu lidu. Kdo totiž vešel do jeho odpočinutí, ten také odpočinul od svého díla, tak jako Bůh od svého. (Žid. 4,8-10) Pravidelné zvířecí oběti byly nahrazeny dokonalou obětí Božího Beránka (Žid, 10,10). A i sobota byla jen předobrazem „odpočinutí“ od lidské snahy se ospravedlnit a zalíbit Bohu. Svěcení soboty ani neděle nás do nebe nepřivede. Ale do nebe nevejde nikdo, kdo nepřijal vírou Ježíšovu záchranu a nevešel do této „duchovní soboty“ - do Kristova odpočinutí. Ti, kteří světí neděli, většinou nespoléhají na to, že tím získávají nějakou zásluhu. Neděle je pro ně Božím darem k obecenství s Bohem i duchovními sourozenci a dobrodiním potřebného odpočinku. Ale ti, kteří světí sobotu, častokrát věří, že právě dodržování tohoto přikázání je určitým způsobem nadřazuje nad ty, kteří nedodržují právě toto místa v Písmu. A někteří to chápou i v souvislosti se spasením. Ale tím se už dostávají do pozice Galatských, kteří záchranu skrze Krista chtěli doplnit plněním starozákonního příkazu obřízky. Ale doplněním Kristovy dokonalé oběti nemůže být ani svěcení soboty - Jak to, že se zase obracíte k těm slabým a ubohým živlům, kterým zase chcete otročit? Zachováváte dny, měsíce, období a roky! (Gal. 4,9b-10) Proto věřím, že sobota nebyla nahrazena nedělí, ale odpočinutím od snahy zalíbit se Bohu jakýmikoli vlastními skutky a dodržováním zákona.

S přikázáním úcty k rodičům to už je jednodušší. Kdo přijal Ježíšovu oběť a zareagoval na ni láskou a vděčností a kdo se rozhodl bezvýhradně podřídit vůli nebeského Otce, pro toho už není problémem pořizovat se a ctít i své někdy chybující rodiče - Kvůli Pánu se podřiďte každému lidskému zřízení (1P. 2,13). O co víc to platí o rodině, která je Božím zřízením.

Podobné to je i s dalšími „přikázáními“. Pro opravdového křesťana není smyslem šestého přikázání jen nevraždit. Naším hříchem jsou už myšlenky, které musíme vyznávat a opouštět - jako třeba „pouhý“ hněv - Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezavraždíš“. Kdo by zavraždil, propadne soudu. Já však vám pravím, že soudu propadne každý, kdo se bez příčiny hněvá na svého bratra (Mat. 5,21-22).

I další přikázání „Nesesmilníš“ není pouze o manželské nevěře, předmanželském sexu a nemorálních sexuálních praktikách. Zahrnuje třeba i sledování erotických a pornografických fotografií, programů a sebeukájení - Proto je Bůh skrze žádosti vydal do nečistoty, aby navzájem zneuctívali svá těla (Ř. 1,24). Pánu Bohu jde o naši vnitřní čistotu -–Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do Geheny (Mat. 5,27).

I v dalším přikázání nejde jen o to, abychom nebyli zloději. I tady to začíná u myšlenek a u milování peněz a věcí, které za ně můžeme získat -–Neboť kořenem všeho zla je láska k penězům; a někteří, kdo se po nich pachtili zbloudili od víry a způsobili si mnoho bolestí (1Tim. 6,10).

Také v předposledním nařízení nejde jen o falešné svědectví před soudem. Jde o to, že i my máme být - tak jako máš Pán a Spasitel - ve všech svých motivech a řečech naprosto důvěryhodní a pravdiví - On se nedopustil hříchu, ani lest nebyla nalezena v jeho ústech (1P. 2,22) a Ať je vaše slovo „ano, ano -–ne, ne“; co jen nad to, je ze zlého (Mat. 5,37).

A desáté přikázání nám nastavuje zrcadlo, jestli se neobjevuje v našich myšlenkách závist. Závidět a toužit po tom, co mají jiní, je zvláště v Česku velmi běžné. Ale ten, kdo dostal nezaslouženě největší myslitelný dar -–spasení, ten už nemusí propadat závisti. V Kristu totiž získal nebeské občanství a žádné pozemské věci nemohou těm nebeským konkurovat. Proto v jakékoli situaci můžeme prožívat pokoj -–Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má (1Tim. 6,6).

Desatero je opravdu úžasným zjevením Boží vůle, jak bychom měli žít. Z našich vlastních sil toho však nejsme schopni bez proměny skrze Boží slovo a moc Ducha svatého. Takový život v nás může způsobit jen Bůh - Neboť co bylo Zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu, to učinil Bůh, když poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle, aby byl požadavek zákona naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha (Ř, 8,3-4).

Kvůli Kristu tedy přestal být Zákon (tedy i Desatero), pro křesťany prostředkem pro získání spasení, ale stal se, protože jsme nebyli schopni požadavky Zákona splnit tím, kdo nás přiměl přijmout nezaslouženou milost v Božím Synu. A po znovuzrození z Ducha svatého je pro křesťany i Desatero zrcadlem, ve kterém postupně poznáváme, co je ještě nutné s Boží pomocí opustit a proměnit, abychom se blížili k cíli, který s námi Bůh má; a tím je naše posvěcení -–Neboť toto je Boží vůle, vaše posvěcení (1Tes. 4,3). Kéž nám k tomu dopomáhá i Desatero.

K.H.