Co je pro nás víc - svoboda nebo pravda?

03.02.2018 20:00

      Někomu může tato otázka připadat hodně divná; zdá se být podobně nesmyslná jako rozhodování, jestli má větší matematickou hodnotu hruška nebo jablko. Je nad slunce jasnější, že pravda a svoboda jsou neporovnatelné; každý pojem je o něčem jiném. Jenže každý člověk tuhle volbu – buď dá přednost pravdě nebo své svobodě - ve svém životě (ačkoliv si to většinou v této souvislosti neuvědomuje) udělá nesčíslně krát.

      Úvodem se pokusím oba pojmy stručně definovat. Svoboda je možností uplatnit svá rozhodnutí. Svoboda ale není nikdy absolutní, svoboda každého člověka je něčím ohraničena. Jsme limitováni fyzikálními zákony, svými schopnostmi, jsme omezeni státem a jeho pravidly anebo právy našich bližních atd., atd.. Svoboda jedince ve společnosti totiž nemůže a nesmí být „libovůlí“. Ale hlavně by měla být každá lidská svoboda vnitřně korigována správnými (tj. z pravdy vycházejícími) morálními hodnotami.

      To už má souvislost s pravdou. Wikipedie ji popisuje definicí: Pravda je shoda tvrzení se skutečností. Na první pohled se ten výrok zdá jasný, ale ve skutečnosti to je složitější. Stále je totiž aktuální (a možná ještě víc než kdykoli dříve) Pilátova otázka: Co je pravda? Ve 21. století – v době „postpravdivé“ - je totiž pravda chápána jen jako pouhý názor. Protože člověk slyšel už tolik „pravd“, které nefungovaly a musely být opuštěny, že jsou lidé k tvrzením s všeobecnou platností nedůvěřiví, či odmítaví. A tak dnes asi neexistuje mlhavější, neurčitější a také nejčastěji zpochybňovaný pojem než pravda, nebo pravdivý. Všechno se totiž dá prohlásit sporným.

      Ale vraťme se k úvodní otázce. Protože rozhodování mezi svobodou a pravdou je nejen časté, ale podle mne bývá kardinální. Každý, kdo si zvolí sice svobodně, ale nesprávnou možnost (tj. tu, která není založena na pravdě), za každé takové rozhodnutí (i když možná až za dlouho) sklidí odpovídající negativní důsledky.

      První takovouto volbu nám popisuje Bible už ve svých úvodních kapitolách. Pán Bůh stvořil první lidi jako dobré bytosti a umístil je do úžasného ráje. A měli také velice rozsáhlou svobodu se rozhodovat. Ale ani tehdy nebyla jejich svoboda absolutní, i když měli dané jen jediné omezení. Měli zapovězeno jíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. A pak se i v ráji prostřednictvím Hada – Satana objevilo nejdřív zpochybnění Božího výroku a následně lež. A Adam a Eva svou svobodu rozhodování upřednostnili před Boží pravdou. Tahle volba měla ty nejhorší následky – duchovní (a mnohem později) i tělesnou smrt. A toto prokletí hříchu a smrti pak zdědily i všechny další generace lidstva.

      Ale my nejsme v upřednostňování svobody před pravdou o nic lepší. Každý člověk, který se už může rozhodovat, mnohokrát provedl něco, o čem dobře věděl a jasně cítil, že to je nesprávné - tedy, že by to neměl dělat. Jenže taková rozhodnutí jsou pro nás lidi pohodlnější, vyhovují našim žádostem a odsouvají naši odpovědnost na později. Proč je dnes v ČR tolik kuřáků, drogově, alkoholově, i jinak závislých? Důvodem není to, že by těmto lidem chyběly informace - vždyť pravda o těchto nebezpečích je všeobecně známá. Lidé však dali přednost své svobodě.

      To je všeobecná lidská náklonnost. A dnes je „svoboda bez hranic“ navíc „in“. Zvláště v zemích západu je taková volnost idolem a modlou, pod jejímž praporem pochodují tisíce lidí. Dnes „válcuje“ lidská svoboda správná rozhodnutí (pravdu) téměř všude. Cožpak téměř cokoli není mým (naším, jejich) lidským právem (ale bez vyžadované odpovědnosti)? Ideálem se stává svoboda, která je ale nekorigovaná zkušenostmi vycházejícími z pravdy. Taková svoboda (často spíše „převlečená“ žádostivost) vede k nevratným škodám a tragédiím. A výsledky „zbožštělé“ svobody nemusíme dlouho hledat. Svoboda se může stát dokonce „otrokářem“.

      Četl jsem o bezdomovci z Prahy, kterého vzal pisatel článku loni zdarma do Chorvatska k moři. Zaplatil mu cestu letadlem, špičkový hotel, i jakoukoli útratu v hotelovém baru a zaplatil by i jeho další přání. Výsledek ho nejspíš překvapil: obdarovaný celý pobyt přetrpěl a už se nemohl dočkat, až zase bude pod svým mostem s krabicovým vínem v ruce. Nic ho nenadchlo, nejhorší prý bylo, že bar otvíral až dopoledne v deset. Jeho „svoboda“ ho zotročila natolik, že už nemohl vydržet ani týden u moře.

      Nemyslím, že to je jediný případ, jak neregulovaná svoboda končí. Ale takové extrémní prožívání svobody by mělo vést k přemýšlení, jak se svou svobodou „neextrémně“ nakládáme my. A jak a čím jsme ochotní naši svobodu „regulovat“. Pokud ji omezují jen zákazy, pravidla a jiné vnější bariéry, budeme vždy ve velkém pokušení si navzdory nim svou svobodu prosadit. Ale podle jakého měřítka a ve jménu jaké pravdy je správné svou svobodu vnitřně něčemu smysluplnému podřídit? Lidé odmítající Boha a jeho zákony, se v této otázce rozhodují podle stovek „směrovek“, které ukazují na „všechny světové strany“. Křesťané to mohou mít oproti nevěřícím lidem snazší, pokud ovšem vírou přijmou, že pravdu, které se vyplatí vždy podvolit a podle ní jednat, máme zjevenou v Božím slově – v Bibli.

      Tragédií dnešních křesťanských církví ale je, že je v nich zpochybňována pravdivost Bible a tedy i zní vycházející autorita. Dnes už je v mnoha kostelech a modlitebnách běžné nejednu biblickou událost „zmytologizovat“ a jasné výroky Písma poslat do „koše historických přežitků“, protože v naší pokročilé době už neplatí. Ale podle toho, jak nízkou autoritu Písmo a jeho moc v církvích má, podle toho vypadá i dodržování morálních křesťanských principů v životě jejich členů. Je to důsledek odmítnutí „zábradlí či svodidel“, kterými nás Bible chce ochránit před pádem do „svobody“ hříchu.

      Každá svoboda musí být korigována. Ale ovlivňovat, ale také umožňovat svobodu ve správné míře, může jen pravda. A morální pravdu nám Pán Bůh v Desateru dal. Kdyby ho všichni lidé dodržovali, neměly by soudy a represivní složky co dělat. Ale Bůh nám poslal i vtělenou Pravdu, abychom na dokonalém příkladu života Pána Ježíše Krista mohli vidět, jak by mohl život lidí pod plnou Boží vládou vypadat. A tohle nás chce Písmo učit, pokud se s upřímnou modlitbou o moudrost vrátíme k jeho pravidelnému čtení a promýšlení jeho zvěsti. Ale základním předpokladem aby nás učení Písma ovlivňovalo a měnilo, je jeho nároky přijímat a poslouchat.

      Pán Ježíš v Bibli říká: Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí. J. 8,31-32 Ano, všichni potřebujeme ve svých životech poznávat pravdu o sobě, o tom, co už je hříchem, i tom jak se ve složitém světě rozhodovat a jednat. Proto se musíme znovu a znovu vracet k Bibli, aby i nás Boží pravda od ledačeho vysvobozovala; a velmi často i od naší příliš přebujelé svobody.

 

K.H.