Být svobodný sám od sebe

09.03.2012 23:49

Marek 8,35: Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však zahubil svou duši kvůli mně a evangeliu, zachrání ji.

    Ačkoliv jsem jakožto úvodní verš zvolil známý výrok Pána Ježíše, chci vystavět tento článek na 1. listě Korintským, konkrétně na jeho 8.-10. kapitole. Při zběžném přečtení této pasáže bychom si mohli říkat, jak spolu souvisí všechny ty rozmanité věcí, o kterých píše apoštol Pavel, a zda může ještě navíc existovat nějaká souvislost tohoto oddílu s oním veršem z Marka. Předtím, než si přečtete tento článek, dvakrát nebo třikrát si přečtěte onu 8.-10. kapitolu. Je to nezbytné, protože kvůli zachování rozumného rozsahu nebudu v článku přímo doslovně citovat, ale jen odkazovat na verše, nebo obecně zmiňovat, co se v textu píše, a proto je třeba mít předem o textu povědomí.

    Na úvod je třeba si ukázat, že je správné vykládat 8.-10. kapitolu v souvislosti, jako jednu pasáž. Není to těžké. Přechzí kapitola se zabývá manželstvím, což, jak vidíme, s tématem 8.-10.kapitoly nijak úzce nesouvisí. Na začátek 8. kapitoly apoštol Pavel začíná pojednáním o mase obětovaném modlám. Nejspíš se jedná o reakci na otázku Korintských na ožehavé téma. V Korintu byla modloslužba velmi rozšířená, spojená s obětováním masa, které se pak v rámci rituálu jedlo (8,7.10). Logický dotaz Korintských křesťanů tedy zněl: „Můžeme jíst takové maso či nikoliv?“ Pavel tedy na dotaz odpovídá a začíná psát o tomto mase. A čím pasáž končí v 10. kapitole? Opět vysvětlováním správného postoje k masu obětovanému modlám (10,19-20.27-28). Od jedenácté kapitoly se už zabývá jiným tématem - ženy při modlitbách a proroctvích. Je-li začátek i konec námi probíraného textu  takto ohraničen, je zřejmé, že celá pasáž hovoří více méně o jedné věci. Po jejím přečtení je však jasné, že tím tématem není samotné maso. Vždyť se v ní hovoří také o odměňování služebníků v církvi, o kázání evangelia, o výstražných příkladech ze Starého zákona a dalších věcech. O nějaké maso zde skutečně nejde.

    Příklad masa obětovaného modlám se často dává za příklad situace, kdy nám o něčem Písmo jasně neříká, zda je to dobré či špatné a kdy se to nedá jednoznačné rozhodnout, a tak záleží na svědomí křesťana, zda to bude dělat či ne. Pokud si patřičně uvědomuje, co dělá a je silný ve víře, pak to může dělat, je-li ve víře slabý a nemá rozlišení, pak by neměl; žádný by však neměl nějak posuzovat toho druhého. V tomhle výkladu trochu figuruje i 14. a 15. kapitola Římanům. Nicméně když si tento výklad dávám do souvislosti s celou pasáží 8.-10. kapitoly, domnívám se, že tato aplikace neodpovídá hlavnímu záměru, se kterým oddíl apoštol Pavel pod vedením Ducha svatého psal.

    Jak už jsem zmínil výše, o maso v textu vlastně nejde. Apoštol Pavel hned na počátku píše, že ohledně obětovaného masa „máme všichni poznání“ (8,1) a „víme, že modla neznamená nic“ (8,4). Jako by o této problematice nebylo ani třeba mluvit. Každý to ví, všem je to jasné, tečka. Apoštol Pavel ovšem pokračuje – ne všichni toto poznání mají (8,7) mohou tedy jeho konzumací zhřešit a proto si musí ti, kteří poznání mají, dávat pozor, aby tyto slabé bratry nesvedli k hříchu. Najednou zde nejde o to, zda smím či nesmím jíst, ale o to, abych bratry nesváděl (byť nevědomky a nechtěně) k hříchu! Vidíme, že apoštolu Pavlovi sama otázka, zda jíst či nejíst, nepřijde až tak důležitá – je to jasné, modla nic neznamená. Ovšem tuto otázku používá jako odrazový můstek, aby vysvětlil adresátům něco mnohem důležitějšího – ohled na druhé. Velmi důležitým veršem pro pochopení celé problematiky je 8,13 – jestliže (jeho) jídlo svádí bratra k hříchu, apoštol už nikdy nechce jíst maso!

    Všimněme si také, jak daleko apoštol Pavel zachází. Nepíše, že si chce dávat pozor, aby ho žádný bratr slabý ve víře neviděl jíst maso obětované modlám, ani že se tedy toho obětovaného masa vzdá. Píše, že už nikdy nebude jíst (jakékoliv) maso! A ihned pokračuje řečnickou otázkou – Nejsem snad svoboden? Najednou vidíme, oč Pavlovi celou dobu jde. Na této problematice chce vysvětlit svou svobodu, kterou mu vydobyl Pán Ježíš Kristus, a vést k ní druhé. Pak pokračuje ve vysvětlování své svobody a ukazuje, že jako apoštol a evangelista přeci má právo jíst a pít, nepracovat a přijímat živobytí od těch, kterým káže. Z této pasáže se můžeme naučit hodně o principech finančního zajištění služebníků v církvi, ovšem tato aplikace je až na druhém místě. Apoštol Pavel totiž to všechno píše hlavně proto, aby ukázal, že je od toho svoboden a nic z toho nevyužívá! Po vzoru Krista byl Pavel totiž v Něm svobodný sám od sebe. Nezáleželo mu na tom, zda bude jíst maso, nebo zda bude dostávat od bratří a sester peníze na živobytí. Záleželo mu na druhých, aby nebyli náhodou svedeni k hříchu. Záleželo mu na tom, ať v ničem neklade překážku evangeliu. Sebe a své věci neměl problém upozadit; dokonce je chtěl upozadit. Byl zkrátka svobodný sám od sebe.

    V tomto smyslu je třeba chápat i jeho slova o tom, že se všem stal vším, aby získal aspoň některé. V těch méně podstatných záležitostech se zkrátka dovedl vzdát sám sebe a přizpůsobit se, aby se k tomu či onomu přiblížil, nekladl mu zbytečné překážky k víře a mohl tak zvěstovat Boží slovo. Všechno činil pro evangelium – ovšem to neznamená, že by Pavel hájil jakousi obdobu principu „kam vítr tam plášť“ a že by uhýbal z důležitých pravd evangelia či při evangelizaci spoléhal na nějaké psychologické prostředky. Chtěl zde vyjádřit, že pro evangelium se vzdává sám sebe, aby nikomu nekladl překážky tam, kde to není nutné (viz 10,32). Shrnuje či vystihuje tento princip ve slovech „ač jsem ode všech svoboden, učinil se otrokem všech“. Sám pro sebe se však nepotřeboval někomu zalíbit (viz Ga 1,10). Ode všech a všeho byl svobodný, nic z toho nedělal pro sebe, aby získal uznání od těch, kterým hlásal evangelium. Po vzoru Pána Ježíše se však učinil otrokem všech.

    Pavel pak navazuje příkladem závodníka, který se podrobuje všestranné kázni pro to, aby získal věnec. My si z tohoto podobenství máme vzít příklad. Není úplně jednoduché vysledovat návaznost těchto veršů na předchozí stať a jejich místo v celém oddílu. Myslím, že je nám zde ukazováno, že vzdávání se sama sebe, učinění se otrokem všech pro kázání evangelia – to není nic pasivního, naopak je to zápas, vyžaduje to úsilí, disciplínu a soustředění se na správné cíle (viz 9,27-28). Pavel si dával pozor, aby se nestal neosvědčeným. Co to je neosvědčenost, vysvětluje na biblickém příkladu Izraelitů vyvedených z Egypta. Zažili úžasné Boží jednání, dostali mnohá požehnání, ale přesto se Bohu znelíbili. Je nám také ukazováno proč. Ve zkratce ty důvody byly žádostivost zlých věcí, modlářství, smilstvo, pokoušení (Krista) a reptání. O každém z nich bychom mohli dlouhé hodiny kázat, ale to není účel tohoto článku. Chtěl bych jen zdůraznit, že vyskytují-li se tyto věci v našem životě, nemůžeme se považovat za osvědčené a minuli jsme se s onou svobodou, o které je v článku řeč. Apoštol ukazuje, že tato svoboda souvisí s osvědčeností. Bez osvědčenosti ji nelze uplatnit. Máme si tedy dávat pozor, abychom do zmiňovaných hříchů neupadli (10,12), nicméně můžeme směle důvěřovat Bohu, že budeme-li se Jej držet, On nás nenechá padnout a dá vysvobození z pokušení (10,13).

    Následně apoštol Pavel znovu varuje před modlářstvím. Podstatu problému s masem obětovaným modlám vysvětluje analogií s večeří Páně. Účast na večeři Páně je obecenstvím se samotným Pánem Ježíšem Kristem; podobně účast na pohanských obětních rituálech je obecenstvím s démony. Nejde samozřejmě o to maso jako takové, stejně jako u večeře Páně nejde přímo o ten konkrétní chléb a víno. V těchto hmotných věcech není sama o sobě žádná magická moc. Jde však o to, co  představují, jaký duchovní význam nesou. My však nemáme mít podíl s démony, ani se nelze zároveň podílet na stolu Kristovu a stolu démonů. Pavel píše Korintským, že obecně vzato mohou s čistým svědomím jíst maso nebo navštěvovat nevěřící přátele a mít s nimi společenství u jídla (vždyť to je dobrá příležitost pro evangelizaci). Ovšem dozví-li se, že předkládané maso bylo předtím obětováno modlám, jíst je nemají (což může někoho docela překvapit vzhledem k tomu, jak se často 8. kapitola chápe). Nejde zde ovšem o ně samotné – jde o to nepohoršit a neuvést do hříchu druhé. Všechno je sice dovoleno, ale jde o to, co prospívá a co vede k budování. A účast na pohanských orgiích asi moc prospěšná k budování Kristova těla nebude.

    Poté apoštol Pavel shrnuje celý oddíl – všechno se má činit ke slávě Boží a ve svobodě. Nicméně pravá svoboda se možná paradoxně zabývá mnohem více druhými a jejich svědomím, než sama sebou. Kristem osvobozenému člověku nejde o něho samotného. Dovede se pro druhé všeho vzdát, aby jim nebyl překážkou k víře a aby jim prospěl k záchraně. To je poučení z celého textu a to je obsah té svobody v Pánu Ježíši Kristu. Svobody, která miluje Boha a bližní a která je ochotná kvůli nim zahubit svou duši. Úvodní verš z Markova evangelia do našeho probíraného tématu perfektně sedí. Pavel (ale vlastně ne on, protože v něm žil Kristus a tak za vše, co apoštol učinil, patří sláva jen a jen tomu Svatému Božímu synu) ukazuje prakticky, jak takové zahubení vlastní duše vypadá, a také, že zemřít sám sobě znamená získat úžasnou svobodu. Měli bychom vnímat, že takové upřednostnění druhých není jen jakási dobrovolná možnost pro ty nejlepší křesťany, ale cesta, ke které Pán volá každého z nás, když nás v Písmu vyzývá: „(...) v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe“ (Fil 2,3).

MH

Obrázek převzat z  www.multiply .com